Postila

Pokračování máme na dlani. V čem že pokračujem? V tom, co nejen čujem. Jde o poctu Žižkovu zbavenému okovů. Je to sice metafora, ale přišla rovnou shora.

Post illa verba dodávám: Umím znělku proti proudu s pomocí veškerých oudů od Kremže až k Melku. Ještě víc se k dílu dere ten pravý žižkovský terén. Září Rajská zahrada, kde býval můj děda správcem. Opět sázím na dada, ukláním se Parukářce. Valné spojení tu je, dochází i na túje. Bona vita, zde je výtah. Nejen ve zdech žižkovských, odkud zní ten pravý smích, ale hlavně nad nimi, aby děti máminy uviděly půdorys jak ze skřínky Pandory. Jenže zde se rozlétlo zcela jiné pometlo. Opticky věc zametlo. Zbylo jenom zdejší dobro. Pro Žižkov vítaný obrok.

Ta zahrada Rajská

kde pramáti mlaská.

Kdo se tady, Bože, žení,

bere si své potěšení.

Neváhal a stvořil výtah,

aby z ráje oba vytáh

za nejnižší možné ceny

sám starosta osvícený.

Kam je výtah vynese?

Ptám se hned primase, jářku.

Primas dí: Na Parukářku.

Odtamtud lze zřejmě se

vysmívat vlastnímu nářku.

To všecko sám a já sám řku.

Žižkov je „dolu nahoru“. Mezi dvěma kopci. Marně k tomu hledám opci. Jak patrno, opce se pojmově chytla, stala se bez vady na kráse hitem. Následuje item: Někdy zbývá chleba skýva, jindy je opce opice. To v případě homo sapiens. Žádná harpyje. Spíš žižkovský člověk. Když takový umře, ukloní se vdově. Ruce mnu si, když funusy se furt nekonají. Žižkováci žijí věčně, tudíž náležitě vděčně, jako v ráji. A čtou tichou poštou:

S odvoláním na dada, kéž na věky se zadá teď a příště znova má, dědova, Seifertova Rajská zahrada, nad níž a nejenom v září hvězdy září.

Přidat komentář

sinekfilmizle.net