Postila

Můj kamarád z pískoviště, polyhistor Bohuslav Blažek tvrdil, že obyvatelstvu vnucovaný marxismus je pytel, do něhož se vejde všechno. Smrt se mu tam ale nevešla. Jedinou smrtí, kterou znal, byla mu smrt kapitalistického řádu.
Post illa verba dodávám, že ač nejsem marxista, může i mně být smrt ukradená, abych použil obrat, jehož autorství je připisováno Karlu Poláčkovi. Jsem totiž nesmrtelný, a to hned ve dvojím smyslu. Jednak v tom přeneseném – díky svému dílu, jehož součástí je i tato postila, – a vedle toho i ve smyslu nepřeneseném. Kdybych začal umírat, uštědří mi implantovaný defibrilátor tzv. kopnutí koněm. Nakopnutému srdci pak nezbývá než ožít. Nemohu ani odejít jako Kirillov z Dostojevského Běsů. Ten se musí zabít, protože přestal věřit v Boha. Když psal Masaryk svou habilitační práci nazvanou Sebevražda, ještě Běsy neznal. O Kirillovovi se zmiňuje až v doslovu tuším k pátému vydání. Suše sociologický text však ničím metafyzickým nedoplnil.
Já jsem ztrátu Boha přežil, protože Tomáš Akvinský, který mě s ním seznámil, má vlastně Bohy dva. Zatímco v jednoho se věří, existenci druhého lze dokázat. Podle Tomáše dokonce paterým způsobem. Díky tomu jsem v Boha věřit nemusel. Stačilo, že jsem jeho existenci uměl odborně doložit. Ke kirillovskému syndromu dojít nemohlo. Tomáš sice obě verze ontologického důkazu sv. Anselma vyvrátil, já jsem však, a to nikoli abych odvrátil nehrozící sebevraždu, zdokonalil druhou verzi Anselmova důkazu natolik, že byla téměř nevyvratitelná. Immanuel Kant si myslel, že se mu povedlo vyvrátit ontologický důkaz jako takový. Navíc aby jej žádný důkaz nestrašil, prohlásil všechny za ontologické. Můj by za takový prohlašovat nemusel, on je tak deklarován. V takto dokázaného Boha se nemůže přestat věřit, protože se v něj věřit nezačalo. O něm se ví, avšak bez víry v něj je to, jako by nebyl. Od Tomáše bylo prostě milosrdné, že oddělil vědění od víry. Mě zajímalo jen to vědění. Teď už ani to ne. Mohu si to dovolit, když jsem nesmrtelný.
Stará s kosou, jež se vrtí
v taktu neskonalé smrti
prý mi šité na tělo,
neklepe mi na dveře
jak v podřadné opeře,
ale sobě na čelo.

Můj kamarád z pískoviště, polyhistor Bohuslav . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář