Postila

„Nevím, zda všude a vždycky / jsem se sebou identický // Se ženami, když jsme sami / abych si užil, se tužím // Zato mezi muži / nejsem ve své kůži…“ Tak zní začátek mé básně Úkaz totožnosti ze sbírky Rozmarné volání. Post illa verba dodávám, že jakákoli úvaha na téma totožnosti je ošidná. Těžko bychom ji mohli nazvat Chvála identity, spíš by šlo o útěchu z téže kategorie. Dostojevskij si liboval v tzv. qui pro quo, tedy v záměně dvou osob. U herců je vydávání se za jiného běžné, někdy to bývá extrémní. Malíř Josef Sekyra přišel jednou do pražského Mánesa se psem na šňůře. Toho psa hrál na všech čtyřech Oldřich Kaiser, velký herec a improvizátor. Byl stejně věrohodný jako ostatní psi. Na podobnou etudu si troufla i Lenka Zahradnická, představitelka mé múzy. Jednou na Bílé Hoře před letohrádkem Hvězda hrála kočku. Kolemjdoucí osoba se umělkyně podrážděně zeptala: „Co tady, ženská nešťastná, vyvádíte?“ Lenka odvětila: „Já jsem kočka“ a zamňoukala. Vydávat se za někoho jiného je však snazší než za sebe sama. Uvědomil jsem si to kdysi „u paraplíček“, jak jsme říkali zahradní restauraci na místě, kde původně stálo křídlo Staroměstské radnice. Co se tam odehrálo, nazval u stolu přítomný básník Petr Lampl, zvaný Peťák „večer dlouhých dablů“, což byla chvályhodná parafráze hanebné „noci dlouhých nožů“. Nejprve šel kolem Jindřich Chalupecký, který „sebou“ nemohl být, protože toho pravého jsem před dvěma hodinami vyprovodil na vlak. Sluší se poznamenat, že tehdy z deseti mužů jeden vypadal jako Chalupecký, dva se podobali Magorovi, tři Husákovi a zbývající čtyři variovali. Po Chalupeckém před námi defiloval malíř Jiří Načeradský, což bylo zvláštní, protože ten pravý vedle mne seděl. Dabl byl zřejmě ten kolemjdoucí, i když to mohlo být obráceně, nemluvě o zbývajících dvou permutacích (oba dablové či oba praví, to druhé však není možné ani teoreticky). Došlo i na Magora a Husáka, ale tací chodili všude a pořád, a proto mě tolik nevyvedli z míry jako záhadná dvojice přibližně stejně věrohodných Načeradských.
To nejhorší nakonec. Každému se může stát, že se lidem bude zdát, že hraje svého dabla. Pak nutně vznikají pochybnosti, že třeba já jsem já. Ostatně bych je mohl mít i já, ať už coby svůj dabl nebo údajně reálný já.

„Nevím, zda všude a vždycky / jsem se . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář