Postila

Odchod si někdy vynucuje sáhodlouhé, srdceryvné loučení. Proto se začíná rýsovat velice imperativní maxima: Neodcházej!

Lépe být obejit
starou s kosou,
než svévolně odejít
nohou bosou.

Post illa verba dodávám, že jak jsem pořád ještě na cestě, nemyslím na Deana Moriartyho, myslím na Pavla Šruta, svého času spolubásníka a věčného času spolupřítele. Můj Moriarty stoná.
Zlaté časy, kdy jsme se spolu scházeli a upíjeli víno. Jeden překládal druhého a druhý prvního. Z latiny do češtiny a vice versa, což zní jako „více verše“, ale znamená to „obráceně“. Obrátíme-li však znělé „více verše“, vyjde nám „minus est plus“ (méně je více), jak se jmenuje jeden z dílů našeho díla.
Zlaté časy, kdy nás – mně, Zuzanu a ještě nepatrného Eugena juniora – Pavel navštívil ve Vídni. Po odpoledním posezení na „heurigeru“, z milosti osvíceného císaře Josefa II. skrytém před bedekrovými návštěvníky bývalého mocnářství, jsme večer v našem domicilu popíjeli a rozmlouvali před usnutím. K Pavlovi se přibatolil Eugen junior a okázalým jazykem pravil: „Pavle Šrute, pojď si se mnou hrát.“
Junior mezitím dospěl a stále si hraje, teď už bez Pavla. Virtuózně podniká na Středním Východě. Já si bez Pavla hrát nedovedu. Vlastně dovedu, ale s ním mi to jde ještě lépe. Po iracionální roztržce trvající celé dekády jsme se smířili a obnovili téměř snoubeneckou vzájemnost. Když Pavlovi oznámili, že obdrží státní cenu za literaturu, obrátil se na ministra kultury, aby ji dal mně. Bylo mu vysvětleno, že to nejde. Exaktnějšího důkazu znovunabyté Pavlovy přízně se mi nemohlo dostat. A on mi onemocní. Nechci se loučit, nechci se nachystávat k definitivnímu setkání na literárních nebesích. Chci si Pavla ještě pozemsky užít.
Pavle Šrute, pojď si se mnou hrát.

Oživ svoji zapomínku
Vzpomeň, jaks vyhověl synku,
když jen s tebou hrát si chtěl
na souběh duší a těl.

Přidat komentář