Postila

Leccos není odtud. Třeba Švejk. Je prostě odjinud. Nebo dokonce neexistuje, jak odvážně tvrdil Pavel Landovský. Podle něj Švejk není osoba, ale sbor, chorus v tom nejvlastnějším smyslu. Proto jej samozvaní vykladači musejí rozkrývat jako mumii z jednotlivých vět. Na vlastnosti Švejka jako souhrnu vlastních výroků a výroků jiných o něm lze usuzovat jen ze stínových čar na zdi, jako by byl z drátu, do něhož za našimi zády pere platónské světlo.
Post illa verba dodávám, že Pavel Landovský takto vysvětloval „selhání“ Rudolfa Hrušínského ve filmové roli této nepostavy, kolem níž ostatní herci excelují jako satirické figurky. Možná se Švejkova hlava měla stát filmovou kamerou, která v kaleidoskopu dějů a provokativně vyprávěných anekdot sleduje své z míry vyvedené okolí.
Pavel měl v hlavě i jiné věci. Převážně saturnálie, luperkálie a další bejkárny, jak by řekl formulačně zdatný malíř Jiří Načeradský. Většinou zde však nechyběl Švejk. Pavel rád vzpomínal a podobenství filozofa Karla Kosíka, jež ten dobrý muž vnucoval obyvatelstvu. V té představě se uprostřed Karlova mostu každodenně setkávají dvě vydařené trojice. Jednu tvoří dva c.k. vojáci vedoucí Švejka na Smíchov k feldkurátu Katzovi, aby mu sloužil jako ztělesněné monarchii, a druhou dva pánové v buřinkách vedoucí Josefa K. do strahovského lomu, aby na něm vykonali podivný trest smrti. Kosíkovi nevadilo – a Lanďákovi ještě méně – že ti první šli v poledne a druzí kolem půlnoci.
Vyjevuje se zde doslovná i přenesená trhlina. Jde o výjev již drahnou dobu registrovaný a vykládaný básníkem Miloslavem Topinkou. Svět – hlavně básnický a výtvarný – nedá bez trhliny ani ránu. Ostatně, Švejk sám, o Josefu K. nemluvě, je ve světě literatury i jejích faktických čtenářů trhlinou jak Brno. K čemu je taková trhlina dobrá, se uvidí. Někdy se zjeví nenápadně, jindy se nám zdá, že dále praská, eo ipso se přeneseně i doslova rozšiřuje. Nechápal bych to jako zničující perspektivu, ale spíš jako varování. Pro vskutku tvůrčí duchy pak ohromující zjištění. Sami sobě tímto rozpoznáním sdělují radostnou zprávu. V Bibli se takové říká evangelium.
Vraťme se však k Haškovu eposu. Kdysi jsem potkal básníka Nikolaje Stankoviče nesoucího tašku plnou jedlých surovin. „Jdu vařit bigoš po polsku podle receptu ve Švejkovi,“ nadšeně pravil a odkvačil k plotně. Po letech jsem prolistoval celý román a nikde nic. Už, už jsem chtěl knihu odložit, ale pak jsem se sužován vyloženou zbytečností tohoto podujetí pustil do třech zbývajících stránek. Tam to být nemohlo, ale bylo. Vskutku originální happy end. Světoborná trhlina, jež učinila krásnou literaturu ještě krásnější.

Leccos není odtud. Třeba Švejk. Je prostě odjinud. Nebo . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář