Postila

Ontologický důkaz vyžaduje obezřetné užití. S jeho pomocí sice nelze dokázat, že Bůh existuje, ale údajně lze dokázat, že existuje nutně.

Post illa verba dodávám, že Moravská zemská knihovna si vzpomněla na mé filozofické období. Začátkem 80. let jsem se totiž na University College v Londýně habilitoval traktátemThe Ontological Argument. Profesor Tomáš Kubíček mě nyní vyzval, abych svou práci přeložil do češtiny za účelem vydání. Představa dvojího honoráře – za anglický originál a český překlad – mi zkrátila rozhodování.

Vyhrabal jsem anglický text a jal se ho překládat. Byla to vskutku napínavá četba. Celou dobu jsem hořce litoval, že se musím zdržovat překládáním. Bylo to, jako bych četl detektivku nikoli typu „whodunnit“ (pachatelem jsem evidentně já), ale „howdunnit“, tedy „jak byl čin spáchán“. Když jsem dospěl k předposlední stránce, kde mnou vylepšená druhá varianta ontologického důkazu Anselma z Canterbury vrcholí, nezbylo mi než ustrnout. Černé na bílém zde čekalo jedno z největších překvapení v dějinách literatury odborné i krásné.

Připomínám, že první variantu Anselmova důkazu dokáže vyvrátit i filozofický novic. Ta druhá se vyvrací obtížněji. A konečně mnou – a nezávisle na mně profesorem Normanem Malcolmem, nejlepším žákem a přítelem Wittgensteina, – vylepšenou druhou variantu vyvrátit víceméně nejde. Co jsem se však v závěru traktátu nedočetl. V okamžiku, kdy čtenář pachateli a pachatel sám sobě málem usedne na vějičku nevyvratitelnosti, je zde ze všech stran jištěný důkaz k úžasu čtenáře i samotného pachatele cestou neklamně logických kroků čacky vyvrácen.

Nutnost je kategorie ošidná. V případě Boha se existence zdá být logicky spojena se všemi ostatními existencemi, vesměs po výtce nahodilými. Vzhledem k tomu, že ve 13. století nahodilost, vlastně opak nutnosti, ještě neznali – tu zavedl teprve Leibnitz –, je pozoruhodné, jak Tomáš Akvinský ve svém třetím důkazu existence Boží zmíněnou nahodilost téměř varietním způsobem vyjadřuje pomocí bezpečně známých kategorií nutnosti a možnosti. Jeho důkaz ale ontologický v pravém smyslu není, ani není jako takový deklarován. Za ontologický jej s nezakrývaným despektem prohlásil Kant, avšak ten měl za ontologické i všechny „neontologické“ důkazy.

Nihil novi sub sole, by mohli nad mou prací prohlásit zlí jazykové. Já pouze konstatuji, že – navzdory závěrečnému „sebevyvrácení“ – filozofické novum zde je, a to mezi řádky, básnické novum pak v nich.

 

 

Přidat komentář