Postila

„Er war ein Bub aus Favoriten…“ Tak začíná óda Friedricha Torberga na Matthiase Sindelara. V českém překladu mé ženy Zuzany první strofa zní: „Byl to hošan z Favoriten./Jiní tací fotbal hráli, ač se jim cihláři smáli./Hrál ho tedy – a jak – i ten,/čímž ukázal pravou tvář/ten Matyáš Šindelář.

 

Post illa verba dodávám, co ono „a jak“ znamená. Ten sportovní fenomén hrál jako Josef Bican, jeho největší konkurent na rakouském válečném, vlastně mírovém poli fotbalovém. Ostatně brzy se všechna pole, i ta fotbalová, stala válečnými. Málem na to doplatil i fotbal. Kdyby nebyl nesmrtelný, asi by tu pohromu nepřežil. Jedině zásluhou zde vzpomenutých géniů české cihláře ve vídeňské čtvrti Favoriten, ani ostatní obyvatele Vídně smích úplně nepřešel.

Zdá se, že smích nepřejde ani návštěvníky Zuzaniny plakátové výstavy Friedrich Torberg slovem i obrazem, která se bude konat v červnu 2018. Stejně jako je nepřejde pláč nad tím, před čím je Torberg důrazně varoval. On varoval nejen před nacismem, ale i před komunismem. Pro domo sua musím říct, že mi je egal, zda Bertolt Brecht kolaboroval s komunisty. Vím jen, že Torbergem denuncovaný Brecht, jakožto umělec občas fušující do politiky, nemluvil z cesty. Výroky typu „každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží“ znějí docela přesvědčivě. Z cesty však nemluvil ani jeho kontrahent Torberg. Proč nemít za to, že oba mají pravdu. Každý tu svou a oba společně tu obecně a závazně platnou.

Pravda holt taková je. Podobně jako štěstí u Shakespeara není v hlavě, ani v nohách, ale uprostřed. Je to děvka. Pravdu jsme měli i já a Jan Vodňanský, básník a pěvec svých veršů, u posledního panelu jedné z předcházejících Zuzaniných výstav. Při vernisážovém fermežování plakátů jsme si u stanice tramvaje Náměstí Republiky na chodníku před panelem spolu s dalšími hosty sedli k ad hoc připravenému stolku s vínem a chválili vylepované exponáty. Lepiči dofermežovali, kapela zahrála skladbu na rozloučenou a vytratila se. Brzy po ní se začali vytrácet i ostatní vernisážoví hosté. Jen my dva jsme pokračovali v tom, co jsme celou dobu dělali. Obsluha nakonec odnesla stolek, u něhož jsme seděli, pak židle, na nichž jsme seděli, a nakonec i vyprázdněné sklenky, jež jsme stále drželi v rukou. Nezbylo než důstojně odejít z již neexistující vernisáže. Jako bychom přestávali existovat i my. Zuzanina výstava nás naštěstí přežila. Na shledanou v červnu na témže místě.

„Er war ein Bub aus Favoriten...“ Tak . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář