Postila

Co se dělo, to se neodděje. „Ani Bůh nemůže učinit, aby nebylo minulých,“ říká sv. Tomáš Akvinský.

Post illa verba dodávám, že podobně je tomu s místem děje. Tedy U zlatého soudku, u jakýchsi Houdků a podobně. Tam se odehrávala zcela jedinečná stolová, podstolová i kolem dokola stolová gymnastika. Umění stolovat totiž nesouvisí jen se spotřebou jídel či nápojů a konec konců způsoby té spotřeby. Důležitou dimenzí je zde tělocvik, mnohdy na vyloženě artistické úrovni. Někdy nabýval doslova cirkusový charakter. Stolovníci byli jak účastníky, tak publikem těchto kreací, někdy kritickým, jindy nekritickým.

Dnes se u našich stolů méně provozuje gymnastika. Slovesné exhibice, zejména některých vyvolených, však zůstávají na ideální, a o to realističtější platonské úrovni. Odborně se jí říká výstředně realistická. Zářným příkladem výstředně realistické gymnastiky kdysi byla etuda zvaná podle hlavního hrdiny Bohdan Chmelnickij. Jmenovaný, často jsem jím býval já, seděl v čele dlouhého stolu. Když přinesl posel k opačnému konci stolu špatnou zprávu – třeba že mu umřela tetička –, Chmelnickij vstal, vstoupil na stůl a šel po celé délce stolu k třesoucímu se poslu – ten dobře věděl, co se dělá s posly špatných zpráv – a stoje na konci stolu odkopl nešťastníka do nicoty.

V roli Bohdana Chmelnického jsem dlouhé stoly přešel a posly poslal na onen svět nesčíslněkrát, až mi jeden dobrák připomněl, že Chmelnickij byl zběsilý antisemita. Okamžitě jsem stolní pochody vyřadil ze svého repertoáru. Od té doby jsem na stole dělal výhradně kotrmelce, nikdy ovšem pozpátku. To by bylo neúnosně zpátečnické. Kotoul, který skončil v náručí na zemi stojícího Petra Chudožilova, byl jedním z nejvydařenějších exemplářů. Troufám si tvrdit, že dodnes neochablo echo tehdejších ovací. A to mezitím uplynula řada dekád. Pod stolem probíhala milostná cvičení, a to nejen ve stylu rozverné písně „Moje nohy, tvoje nohy pod stolem“. Šlo se výrazně dál. Vše se dělo dobrovolně, většinou z přesvědčení. Triumfálními nebyly odchody, ale pobyty. Někteří tam zesnuli, jiní počali potomky. Neustále se tvořilo. Častými rekonstrukcemi starého díky haprující paměti vznikalo nové. Doba nepředmětného myšlení, vymknuta z kloubů, vskutku šílela. Když někdo chtěl odejít, prostě zmizel. He, or she, just evaporated. Good bye.

 

 

Přidat komentář