Postila

V zámku Eichholz poblíž Bonnu se v 80. letech každoročně konala setkání exilového PEN klubu pro německou jazykovou oblast. Na programu nebyla jen zábava, ono se i zasedalo. Mravní autoritou byl spisovatel Antonín Kratochvíl, ostatně spisovatelé jsme zcela logicky byli všichni. Mezi zvanými se zpravidla nacházel i varhaník Výtvar, muž duchovního rozhledu, s nímž jsem se brzy spřátelil.

Post illa verba dodávám, že jednou jsme s varhaníkem Výtvarem neměli chuť zasedat, a tak jsme se Antonínu Kratochvílovi, starému dobrému katolíku, omluvili, že zmeškáme odpolední přednášku za účelem návštěvy kostela v sousední obci. A jak jsme slíbili, tak jsme učinili. Odjeli jsme na místo určení, a místo abychom šli rovnou do hostince, jak jsem hříšně doufal, dodrželi jsme slovo dané Antonínovi. Odebrali jsme se do kostela přilehlého k hostinci, a tam se střelně pomodlili. Poté jsme přešli do hostince přilehlého ke kostelu, a tam si dali „Korn“. poslání bylo splněno. Antonínovi jsme se přiznali jen k radostně povinné návštěvě kostela. Zatlučení“ návštěvy hostince lze považovat za zbožnou lež. A ta není jak ta věž.

Protivníci – anebo spíš příznivci mohou namítnout, že výše uvedený odstavec už není postila, ale črta. Co to vlastně byla črta, než vymřela? Zřejmě slovesný náčrt. A už jsme v tom. Jak jsem již nejméně tucetkrát vysvětlil, náčrt se anglicky řekne „Sketch“. Tvrdí se, že skeč zkomolili bavorští obchodníci s obrazy na „Kitsch“, kterýžto pseudopojem později moravští malíři vyslovovali kýč. A kýč byl na světě. Podotýkám, že pojmově. Fakticky ve své věčnosti podobně jako Bůh počátek nikdy neměl. Když si vsugerujeme, že právě čtená postila přece jen není slovesný náčrt, ale postila, můžeme radostně zvolat: Kýč je pryč.

Odpůrce kýče varhaník Výtvar měl jedno kýčové přání: zahrát mi jednou v Praze u Jezulátka, kde v minulu hrával. Pak se stalo nepravděpodobné, komunistický režim se rozložil. Exiloví spisovatelé se mohli sejít v Praze a varhaník Výtvar mi mohl konečně zahrát. Stalo se v Mánesu. Když se posadil ke klavíru a ve vlasteneckém transu začal preludovat, přihnali se zřízenci a chtěli ho odtáhnout. A co na to uvítání v otčině můj varhaník? Inu, vynadal jim, jak ještě nikdo nikomu. Dobře víme a nepovíme, kdo je kde prorokem.

Et nunc ite, missa est.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *