Postila

Ruský mystik Merežkovskij úporně upozorňoval na odstupňovanou proměnu v rytmu radostných zpráv, tedy evangelií. Ježíš na začátku proměňuje v Káni vodu ve víno, na konci pak víno v krev.

Post illa verba dodávám, že pro mne mystikou byla „tomistika“, tedy žádná mystika. I kdyby měl někdo scholastiku za mystiku, musela by to být mystika veskrznaskrz rozumová. Tehdy se tomu vcelku správně říkalo „contradictio in adiecto“.

V 60. letech se ovšem odehrála, vlastně odehrávala, mystika nejmystičtější. Když byly zavedeny minisukně, staly se závazně módními. Holky, které měly hezké nohy, je s gustem odhalily. Méně šťastným holkám, které hezké nohy neměly, ty, které měly, zkrásněly. Byla to mystika non plus ultra, a to nejen módní. Vnadno vzpomínat.

Co by tomu řekl básník ženských nohou Alexandr Sergejevič Puškin? Ten o nich věděl své. U něj mystika probíhala mezi splínem, jenž rusky chandra říká se, a verši, jež jsem nikdy nebifloval, prostě mi utkvěly v paměti, a teď je pro nedostatek místa musím zoktrojovat: „V snách moře před bouří zřím zase/ach, vášeň lomcovala mnou,/když vlny spěly v bouřné kráse/jí s láskou lehnout u nohou. Mystiku takové vášně není možno nebrat vážně. I zeměpisně odlehlí vyznavači víceúdé bohyně Kálí, v jejímž případě ovšem akcent není na nohou, ale na rukou, nedokáží odolat puškinovskému pokušení: „Jak chtěl jsem s nimi v oněch chvílích/se ústy dotknout nožek milých.

Jen nerad recituji básně druhých. Dnes to ale jinak nešlo. Příště se jako bumerang vrátím k veršům vlastním. Mystika sem, tomistika tam. Puškin i Tomáš Akvinský mi prominou. Ostatně začnu s tím hnedka:

K čemu je mi mystika,

když si se mnou netyká?

Do kapsy lže netykavka

kratší nohy má než Kafka.

Quod non erat demonstrandum.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *