Dvě povídky boskovického rodáka Hermanna Ungara (1893–1929) z jeho prvotiny Chlapci a vrazi (1920) přinášejí čtenáři mnohé potěšení. Jde o „jednoduchou prózu v jasných, ostrých větách“, jak konstatuje v doslovu Ungarova vnučka Vicky Unwin, ale to je jen polovina svébytného kouzla. Jednoduše přístupným jazykem totiž Ungar snová příběhy, se kterými se nelze jednoduše vyrovnat. A navíc hlavní hrdinové obou povídek si sami nevědí rady se svým místem ve světě, se svým osudem, sami se sebou. Tím více, že sáhnou po radikálních životních krocích – krádeži, obchodu s lidmi, vraždě.
V doslovu Jaroslava Bránského, překladatele knihy, se připomínají Dostojevskij i Freud. Když ale čteme příběh bezprizorného chlapce, obyvatele (boskovického) chudobince, kterého nouze a deziluze zavede do Ameriky, napadne nás samozřejmě příběh jiného emigranta do Nového světa. No ano. I Amerika Franze Kafky nabízí podobné východisko neutěšených rodinných vztahů, chudoby a převratného životního kroku. Jenže svou tíhu si člověk odveze i do Ameriky. Ungar Kafku nekopíruje, jde spíše o paralelní příběh, o ztvárnění něčeho, co zřejmě viselo ve vzduchu. V obou případech se jedná o plastický popis nesnesitelnosti středoevropského života a o jeho konfrontaci s americkým životem, který nemůže být odlišnější, ale přináší jiné osudové nástrahy. Ungarův hrdina uspěje dramaticky více než Kafkův, stane se bohatým obchodníkem… ale v průběhu svého dramatického života pozbyl klíče k vlastní osobnosti, takže happy end čekat nelze.
Titul Ungarovy prvotiny je výmluvný a přesný: hrdiny obou příběhů jsou chlapci – a vrazi. Jen v tom druhém se vraždí napřímo. Znovu jde o popis nesnesitelně tísnivých maloměstských kulis, které můžou pobídnout k absurdnímu činu. „A nepociťoval jsem odpor proti holiči z téhož důvodu, kvůli kterému byl mým nepřítelem on, protože každý z nás poznával sebe sama v tom druhém?“ V pokřiveném prostředí se křiví povahy, jak Ungar popisuje u zážitků z vojenského prostředí: „Je sice pravda, že všude vládla atmosféra disciplíny, ale když na mně spočinulo oko nadřízeného, jako by se mě zmocnila – trýznivě a zároveň blaživě – velká rozkoš z poslušného plnění rozkazu.“
Kniha je vybavena doslovem Ungarovy vnučky, překvapivě nabízejícím pátrání po Ungarově osudu i po vlastních kořenech. Židovské dědictví se vzhledem k holocaustu stalo v její rodině zjevně něčím tíživým, s čímž si mohla poradit až třetí generace. Doslov překladatele Bránského provazuje Ungarovy příběhy s boskovickou topografií. O důvod navíc, proč by kniha mohla být zajímavá pro návštěvníky boskovického festivalu. Boskovické židovské město se tu vynořuje v detailu, který dnešní návštěvník jenom tuší. A ještě je to další důvod navštívit Literární čajovnu Hermana Ungara, která stála u zrodu tohoto nakladatelského počinu.