Respect 2021 (28. 8.-29. 8.)

Taneční divočina ze zóny tolerance

Většina letošních vystupujících si už na Respectu v minulosti zahrála, což ale neznamená, že si je nemůžeme poslechnout znovu a ubezpečit se, že zůstávají stejně tak báječní, jako když jsme je slyšeli poprvé.

Kéž by se navíc atmosféra pospolitosti a lidské vstřícnosti ze zóny tolerance festivalu Respect dala přenést na celou republiku, kde se před volbami znovu vytahují mimořádně odporné uprchlické karty a někteří politici se už ani nenamáhají skrývat rasistické a xenofobní názory. Jako bychom si neužili s covidem a konspiračními teoriemi své, kdy leckomu z intelektuálních a vědeckých vůdců téhle země regulérně hráblo, do hry se ve jménu křesťanských hodnot znovu vrací nenávist k jiným kulturám, nahnědlý nacionalismus a vědomě lživé rozsévání strachu. To si pak řeknete, s Respectem a jeho komunitou šup do každé vesnice, do každého města a do každého místa, odkud tahle rétorika nejubožejšího zrna zaznívá.

„Zatímco hudba sama o sobě nemůže potřít xenofobii, rasismus a diskriminaci, můžeme si být jisti, že poslech hudby cizích zemí vede nezbytně k hlubšímu respektu a uznání odlišných kultur,” tvrdí americký producent Jacob Edgar a téhle ideje se dramaturg Borek Holeček drží už léta, protože její reálné uplatnění během svých zahraničních cest zažil a dobře ví, že hudba a příběhy s ní spojené opravdu dokážou obrousit spoustu ostrých hran. Navíc svět se mění, lidé s ním a ne všechno, co platilo dříve, musí platit i dnes. Dokázali jste si třeba někdy předtím představit, že se mezi očekávané hvězdy Respectu deleguje sakumprásk česká dechovka, považovaná šéfredaktorem UNI dokonce za jeden z mála úspěšných pokusů o autentickou českou world music? Ne, nejde o vtip, ani páně šéfredaktorův ani obecně: výtvarník a hudebník František Skála totiž s dechovou kapelou Provodovjané na způsob staré dobré ruční práce která neunaví, natočil album Pojď se mnou děvče mé, se kterým teorii o nestravitelnosti národního hudebního kýče postavil totálně na hlavu.

https://www.youtube.com/watch?v=pAwNoASqI0c

Balkánské romské dechovky milujeme pro jejich tryskovou rychlost a neznalost textů; mimochodem, často stupidním, až to bolí. Zato české dechovky hrající stylem „knedlozelovepřo se šesti“ nemáme rádi i proto, že textům naopak rozumíme. A co takhle zpěvy o zelených hájích s troubícími jeleny zaměnit za lákání na loučku zelenou, což nemusí být  nutně ta s květinami, ale rozptylová s krematoriem opodál, kde je pěkný chládek a černé dýmy z nebožtíků stoupají do nebe? Trochu morbidní a s naší dechovkou moc nesouvisející, nemyslíte? František Skála to ale vidí jinak: „Album je zaměřené na cílovou skupinu, která ještě neexistuje. Myslím, že posluchače si najde rychle. Dechovkou s unylými texty nás krmili za totáče, když se k ní ale dají texty správné, dochází k surrealistickému třesku, který ten žánr může refreshovat.“

Tím chvíle s Františkem Skálou nekončí: na Respectu se představí i s dalším letošním projektem; sice z docela jiného hudebního ranku, ale stejně ulítlým. Skupinu Třaskavá směs s ním tvoří Petr Nikl, Miroslav a Ondřej Černí, Petr Tichý a neznámý počet nástrojů, zvířat a rostlin. Dohromady jsou pak rozparádění ve „smršti zamýšlivých i rozverných písní, vlastních i přejatých od Elvise Presleyho, Toma Waitse nebo Boba Dylana“.

https://www.youtube.com/watch?v=-so4VxzGr7Q&t=1s

Když si něco takového přečtete, vnuká vám to možná určitě myšlenku, co od Třaskavé směsi na pódiu čekat, ale to částečně donedávna platilo také pro dvojici Mauro Durante & Justin Adams. Zatímco dvorní kytarista Roberta Planta, vyhledávaný producent a v podstatě renesanční umělec nebývalého rozhledu, celoživotně propadl gravitační mase syrového blues ze soutoku Nigeru a Mississippi, houslista, zpěvák a hráč na rámové bubny Mauro po otci zdědil skupinu Canzoniere Grecanico Salentino, hrající výbušnou a extatickou pizzicu z italského Salenta. Ani na papíře, natož v přímém kontaktu si tyhle dva hudební styly přitom nemohou být vzdálenější a přece, když se muzikanti na popud slavného skladatele Ludovica Einaudiho v roce 2011 poprvé potkali, dali si tím prý navzájem nejkrásnější dárek – oba proslulí hledači nečekaností mohli společně vyzkoušet zase něco nového. Nejprve sami dva koncertně, třeba loni na veletrhu Womex, a později na novém albu Meridian, které Justin Canzionere produkoval. Přestože rytmům pizzicy propadl docela nedávno, napojil se na ně s pokorou a respektem a jeho vpád na pro něho docela neznámé území nenese žádné stopy „vnucujícího se cizince“.

Jak jsme mohli před pár týdny na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou vidět, Mauro s Justinem si během koncertu hlavně užívají příležitosti udělat si s tranzovním pizzica-blues radost sobě i lidem. Připomeňme, že Justin si dá na Respectu ještě nášup s „příjemně desolátní superskupinou” Les Triaboliques, a kdo ho po boku mandolinisty Bena Mendelsona a hráče na loutnu saz Lu Edmondse už slyšel, tak si jistě pamatuje, že středem jejich koncertu je rovněž improvizací odlehčené muzicírování bez žánrových hranic.

https://www.youtube.com/watch?v=MqzSa8aQo-4

To samé platí pro mezinárodní trio Revolutionary Birds, u něhož ale souhra mezi tuniským súfijským zpěvákem Mounirem Troudim, bretonským dudákem Erwanem Keravecem a francouzsko-libanonským perkusistou Wassimem Halalem pod náporem improvizační kreativity vyústí do tranzu. Což je stav, do kterého, jak dobře víme, mužský polyfonní Lo Còr de la Plana z Marseille upadá prakticky od první skladby.

https://www.youtube.com/watch?v=3poGQg99_Kk

Hudba britské zpěvačky indického původu Susheely Raman nepřestává být přesvědčivě silná nejen kvůli své nadčasové přitažlivosti, ale zejména pro tvůrčí přístup, spočívající v úniku z jakýchkoliv definic a ve snaze dosáhnout tam, kam se nikdo předtím neodvážil. Nahrávky Susheely zároveň stojí na kulturní diverzitě, nábožensky smířlivém synkretismu a nadžánrovosti. Její poslední album Ghost Gamelan je třeba výsledek spolupráce s mistrem gamelanu z Jávy Gondrongem Gunarto, u které samozřejmě nechyběl zpěvaččin manžel, rockový kytarista Sam Mills. Uslyšíme ho i v šestičlenné kapele doprovázející nový zpěvaččin projekt založený na poezii britského básníka Williama Blakea, o kterém toho zatím moc nevíme, protože se teprve postupně klube na svět, o to víc ale můžeme zůstat překvapeni.

https://www.youtube.com/watch?v=sEW8Ej3qlUc

Ne, že by na divoký tanec Respect nikdy necílil. Cílil. A každým rokem v tomhle směru dokázal přivézt kapely budící mnohé tanečníky ještě dlouho ze sna, že ale budou letos převažovat, je ve své podstatě jak pochopitelné, tak skvělé a navíc s ohledem na to, čím jsme si během covidu prošli skoro nutné. Na vytančení všech brouků z hlavy je potom vyloženým expertem devítičlenná maďarská kapela Besh O Drom, zklidněná pouze ve chvíli, kdy se už nutně potřebuje nadechnout. Sestava dechařů, kytaristů, bubeníků a ďábelského cimbalisty soustředěná okolo zpěváka Adama Pettika a saxofonisty George Barcza existuje už dvacet let a svému zběsile rytmickému a stylově pórovitému nářezu dodnes hrdě říká „netradiční východoevropská balkánská taneční hudba s tureckou a punkovou příchutí“. Sice to zní jako pouťové vychloubání, ale věřte tomu, že když mají Besh O Drom svůj den, dokážou vás nekompromisně vyzout z bot.

https://www.youtube.com/watch?v=Uf8d_ftFgWY

 

Respect Festival 2021
28. 8.  14:00 – 29. 8.  22:00
Rohanský ostrov

 

 

 

 

Přidat komentář