Říci vše: s osmičkou na jazyku

Osmička na konci letošního roku probouzí vzpomínky – v někom na historie traumatizujících politických her, ať už masarykovských, benešovských,  4_Rici_vse1gottwaldovských či dubčekovských, v jiném třebas na dodnes tajuplnou ,španělskou dámu‘, která s sebou před devadesáti lety odvedla do zásvětí na čtyřicet milionů lidí. Mezi nimi dva geniální umělce prvních dekád minulého století, jejichž vliv na evropskou, a tím pádem také českou kulturu neslábne ani z dnešního odstupu: básníka Guillauma Apollinaira a malíře Egona Schieleho. První zemřel v osmatřiceti, druhý v pouhých osmadvaceti letech.
S oběma se toho pro moderní poezii a moderní výtvarné umění otvírá až příliš mnoho. Apollinaire coby citlivý výtvarný kritik postrčil ke světlu radikální tvarové lekce kubismu; jako básník – autor Alkoholů či Pásma – připravil cestu celé umělecké avantgardě dvacátých a třicátých let, především té surrealistické; dramatem Prsy Tiresiovy možná nevědomky, avšak s grácií postavil do ironického světla veškeré budoucí genderově a feministicky podbarvené ideologie; sbírkou Kaligramy předznamenal strmý básnický experiment 50. a 60. let; svými kratochvilnými pornografickými spisky Hrdinské činy mladého donchuána a Jedenáct tisíc prutů vytvořil černohumornou hyperbolu beletristického světa legendárního markýze de Sade a octl se na počátku celé jedné bohaté větve evropské erotické literatury, jež sahá až k dnešku.
4_Rici_vse2Stačí zalistovat internetem a na stránce www.ubu.com otevřít soubor se záznamem Apollinairova přednesu vlastní básně Most Mirabeau z roku 1913: nostalgií, probuzenou praskáním téměř sto let staré nahrávky a pozvolným, opojným básníkovým přednesem, proniká k dnešnímu posluchačovu uchu skladba, která prudce ožívá nejen přesně rytmovanými konkrétními obrazy, ale zejména svojí těžkou smyslností, takřka uchopitelným pocitem pohupujícím se na vlnách Seiny a zvolna se ztrácejícím v nekonečnu stříbřité dálky: „Kéž mohli bychom věčně státi / Zrak vnořen v zrak / Pažemi svými spjati / V most pod nímž vlny pohledů se tratí // Přijď noci ať hlas hodin rozezní se / Já zůstávám jen dny mé mizí tiše…
Apollinairův celoživotní, delikátně podvratný smysl pro absurdní humor, se sice s náturou Egona Schieleho, rakouského malíře a kreslíře, putujícího ve svém rukopisu od dekorativně konejšivé secese k černě zvichřenému expresionismu, na první pohled poněkud míjel – avšak společného ti dva měli víc než jen to, že ten první zemřel devět dní po tom druhém. Fotografie matou: legendární snímek Apollinairův, datovaný 1916, na němž se jeho ovázaná hlava, poraněná šrapnelem, trochu bolestně, trochu lišácky šklebí do objektivu, jej staví bezmála do protikladu k (o dva roky mladší) fotografii strnulé, vrásčité tváře Schieleho, vytřeštěně hledícího kamsi do hloubi před sebou. Vždyť Egon Schiele, žák Klimtův, byl tvůrce posedlý tělesností, na biedermeierovsky otupělé Rakousko-Uhersko nebývale odvážnou; na svých plátnech a kresbách odkrýval nejen nejtajnější záhyby a křivky rozličných žen (mezi nimi své mladší sestry), ale též hlubiny své extraordinární duše.
Jeho tvůrčí odvaha, srovnatelná s maximou zmíněného markýze de Sade „říci vše“ – a samozřejmě s odvahou 4_Rici_vse3Apollinairovou – musela narazit na odpor: „Jak je tu hnusně!“ píše z Vídně svému příteli, „Každý mi tu závidí a všichni jsou úskoční. Dřívější kolegové na mě pohlížejí nenávistnýma očima. Ve Vídni jsou stíny. Město je černé. Chci být sám… Chci ochutnat tmavou vodu, vidět praskající stromy a divoké větry. Chci udiveně zírat na rozpadající se zahradní ploty. Chci to všechno poznat…“ Egon Schiele i Guillaume Apollinaire se za svého života museli opakovaně střetnout s kavalériemi konvencí a konformismu. Epidemie tak zvané španělské chřipky jejich souboje na podzim 1918 surově přeťala – avšak jako by právě tím v předstihu potvrdila, že jejich dílo dalekosáhle přežije životy svých autorů…

Přidat komentář