Nové album Seasick Stevea, muzikanta, který na sebe už dávno vzal „hereckou roli“ drsného bluesmana, ačkoli jsou jeho kořeny mnohem stylově rozmáchlejší a schopnosti daleko přesahují základní bluesovou trojčlenku, staví na syrovém písničkářství a zajímavé produkci, která by na jeho starých albech byla nemyslitelná. Už jenom to, že titulní otvírák The Last Season of America, vypovídající, jak název napovídá, o autorově frustraci ze současného stavu Spojených států, desku začíná přesným opakem hluku, je vlastně docela překvapení. Jde o tichou, úspornou a co do emocí nekonečně smutnou píseň, postavenou na zvuku akustické kytary, v níž Steve chraplavým zpěvem nastavuje civilní, písničkářskou atmosféru nahrávky. Ani druhý, funky song Bad Things neprezentuje typického Seasick Stevea, na toho si fanoušci musejí počkat až do třetí položky alba Above Ground Boogie, kde rozjíždí typické hookerovské boogie, kterým už před lety okouzlil překvapivě i mladé publikum.
K akustice se Seasick Steve vrací v krásně aranžované folkové písničce El Camino a baladě Matilda From Ottawa, kde ke slovu dokonce přijdou smyčce. V dalších písních se opět mihne funky, ale základem hudby Seasick Stevea zůstává syrové boogie. Což je paradoxně škoda, protože právě folkovější písničky ukazují jeho širší talent a z alba v pozitivním slova smyslu vyčuhují – možná je to ale dáno kontextem alba a prostě tím, že jsou jiné než steveovský standard.
The Last Season of America samozřejmě nepřináší žádný zásadní žánrový posun ani novátorský koncept. Síla desky bezesporu spočívá právě v promyšleném střídání folkového vyprávění a rázné bluesové přímočarosti, navíc s příměsí společenských komentářů. Jednu dobu se zdálo, že se tenhle tak trochu ostentativní drsňák poněkud točí v kruhu a nabízí jen typické „divadelní představení“ pro ty, kteří autentického bluesmana nikdy neviděli. Od chvíle, kdy se rozhodl ukázat, že umí mnohem víc, je neskonale zajímavější.