Patafyzika na Slovensku – to je především básník a překladatel Albert Marenčin (1922) a jeho seriál Anály patafyziky tištěný na pokračování v revui Světová literatura v roce 1969. O necelé dvacetiletí později na jeho zasvětitelské aktivity navázala Spoločnosť pres pestovanie a širenie patafyziky na Slovensku a inych svetoch: u zrodu stáli pseudonymní, či spíše anagramní Pero Le Kvet a Kane J. Krása a platformou jejich názorů, rozvíjejících odkaz Alfreda Jarryho s přihlédnutím k totalitnímu společensko-kulturnímu kontextu konce osmdesátých let, se staly ineditní časopisy Bachor a Mozgomiškár. Do Čech se slovenská patafyzika vrátila zkraje devadesátých let, a to především zásluhou Le Kvetových textů, kreseb a koláží – v hojné míře je tiskl patafyzický občasník Clinamen; stejnojmenné nakladatelství vydalo Le Kvetovu knižní prvotinu: soubor textů Eseje (1996) věnovaných Jarrymu, Vianovi, Queneauovi, Dubuffetovi a Duchampovi.
Po devíti letech, tedy v roce 2005, se Pero Le Kvet (vl. jménem Petr Volek, nar. 1965) vrátil ke knižní publikaci: sbírkou Ulovené sny (vyd. Edition Ryba v Trnavě), která na nečíslovaných stránkách čítá přes pět desítek drobných próz, členěných do veršů, a jako doprovod desítku autorských koláží. Základnou Le Kvetova psaní ovšem tentokrát není patafyzická citlivost vůči absurdním situacím, které vyrůstají v kulisách bdělého života, ale záznamy vlastních snů – tedy materiál, jenž ve své poezii exploatují především surrealisté. Le Kvet jako by v tomto ohledu následoval svého zasvětitele Marenčina, neboť také on od konce šedesátých let přesouval svoji pozornost k surrealismu, především k té jeho poloze prezentované pražským okruhem kolem Vratislava Effenbergera a po roce 1989 kolem obnovené revue Analogon – i když ani Marenčin, ani Le Kvet svůj lyrismus nikdy nepropůjčili takové míře kritičnosti a zachovali si melos navzdory nadvládě ideologie.
Texty v Le Kvetových Ulovených snech, vyprávěné v ich-formě a velmi prostým jazykem, ovšem komický potenciál vlastní patafyzice úplně nepostrádají: drobné prózy se jen zřídkakdy rozvinou do příběhu, takže převažují obrazné gagy (ústa plná oživlých zubů, chlap jako vzkaz v láhvi, vězeň v továrně na výrobu oblaků, dvacet hadů tančících v noháchToupostele aj.), které rozechvívají i výtvarnou složku knížky – tedy technicky precizní a vizuálně čisté koláže, jejichž podkladem se často staly reprodukce pláten René Magritta. Poezie optických klamů, iracionálních předmětných shluků a anekdotických montáží tohoto belgického malíře má s Ulovenými sny společnou také tematizaci erotismu, konkrétně návratný motiv ženy a sexualitou zatížené symbolické motivy vody, postele, komínu apod. Jenže Le Kvet je v textové vrstvě své knížky mnohem méně metafyzický, a tudíž méně naléhavý: autor své texty konstatuje, nezávazně je podá čtenáři – a hned zmizí, ani jeho stín nestihneme přišlápnout.
Těm drobným prózám sice není co podstatného vytknout, ale zároveň ani co podstatného přiznat – na rozdíl od koláží a kreseb, v nichž původnost sensibility Pero Le Kveta září jako skutečný sen na hladině moře.
www.perolekvet.com
