Český anarchismus přelomu devatenáctého a dvacátého století je i s odstupem víc než století pořád vděčný fenomén. Inspirativní myšlenkou, radikálními ambicemi na politicko-společenskou změnu – a ještě inspirativnější možná ve svých konkrétních textových výstupech, v manifestech, žurnalistice, básních. A pak samozřejmě v jedinečných lidských příbězích, leckdy krutých životních osudech.
Vybral jsem jich pro následující studii pět, a jakkoli jsou to příběhy v některých bodech kontrastní, nakonec skládají dohromady docela kompletní obrázek. Takže zaprvé: Vilém Körber jako otec-zakladatel. Zadruhé: Michael Kácha jako nezdolný iniciátor a pilný pracovník na poli anarchistické každodennosti. Zatřetí: anarchista čítankový – František Gellner. Začtvrté: anarchista, u nějž by tyhle filiace nejspíš nikdo nehádal – Rudolf Těsnohlídek. A konečně zapáté: práskač a zlodějíček, falešný hráč Hynek Mašek. Seznamte se!
01
Vilém Körber aneb Měli z něho jundu
„Nesměj se, Franto, že ti tady klábosím; vím, že jsi pitomý sociální demokrat a že se mnou v ničem nesouhlasíš,“ vzpomíná anarchista Rudolf Tichovský, zamotaný do mezinárodní loupeže v klenotnictví Pavla Galliho v Curychu roku 1909, na stránkách Sauerova románu Pašeráci. „Jde mi jen o to, abys pochopil, že jsem se jen tak lehounce mezi anarchisty nezamotal. Na Karlově náměstí v pivovaře ,U Sedlerů‘, ve vzdělávací besedě ,Auroře‘ a na Žižkově na Karlovce v hostinci ,U Radeckého‘, v besedě ,Žižkovan‘ – to byla jediná hnízda, kde se scházeli naši kamarádi. Chodilo se ovšem také jinam, jako na příklad do kavárny ,Demínky‘, ale oficiální kroužky byly v té době, pokud moje paměť sahá, v roce 1898, jenom tam.“ Tenhle místopisný úvod je ovšem jenom fanfárou pro následující informaci: „K ,Sedlerům‘ [na adrese Karlovo náměstí 288/17] velmi často chodíval starý veterán dělnického hnutí Vilém Körber. Mnoho nám toho navyprávěl o počátečním dělnickém hnutí ještě z dob Barákových a Chleborádových, o strašném pronásledování každého jen poněkud činného dělníka, o Pačesovi, například jak byl odsouzen na šestnáct let do těžkého kriminálu jen proto, že u něho našli malou tiskárničku, jakou má dnes každý hokynář. O tom, jak byli on, Vilém Körber, a jeho bratr Čeněk odsouzeni k smrti provazem pro pumový atentát, nastrojený policejními ničemy!“
Jiní o té výbušné kauze z devětašedesátého píší trochu jinak, s jinými důrazy. Například Václav Řezníček v osmém dílu své ságy Naše zlatá matička: „Avšak skutečné zděšení na policii, na místodržitelství a i ve Vídni způsobilo, když v noci ve čtvrtek ze dne 10. na 11. června [1869] asi hodinu po půlnoci byl před budovou policejního ředitelství na rohu Ferdinandovy třídy [dům čp. 314 stojí v Bartolomějské ulici 4] ke druhému oknu sklepa položen granát a zápalkou na roh třídy Ferdinandovy taženou zapálen. Granát ten vybuchl silným třeskem, kusy z něho odlítly až na protější dům, odkud se odrazily a zaletěly až do třetího patra policejní budovy, do bytu policejního komisaře Františka Mesznera. Na oknech policejního řiditelství roztříštěno bylo sedm tabulí, kupci Karlu Vítkovi rozbita byla vývěsní tabule a dveře u krámu a u bytů paní Geiszlerové, Šimona Taussiga a Jakuba Karlíka v oknech roztlučeno několik tabulí. Granát ten byl rakouský, šestiliberní, jaké se mezi starým železem prodávají nebo po cvičeních dělostřeleckých mohou býti nalezeny. […] Při výbuchu hlídal ho neznámý muž. Mezi Pražany výbuch ten způsobil smích. Měli z něho jundu. ,Policie má střežiti celou Prahu, a zatím neostřeží ani sama sebe a málem vyletěla by do povětří,‘ povídalo se. Policie vypsala na vypátrání pachatele cenu 1000 zl. a do týdne zatčeno bylo sedm osob.“
Bratři Körberovi, starší Vilém (1845–1899) a mladší Vincenc, řečený Čeněk (1849–1886), byli mezi nimi. Provaz jim ale nehrozil ani náhodou. Už v novoměstské radnici, kde je uvěznili hned po dopadení, byli prý „veselé mysli“. Dokazuje to píseň, kterou Vilém Körber na místě složil: „U derekce praskla puma, / to vám byla rána, / policajti volali: / Pět ran Krista Pána…“ Sedmero zadržených sice vyslechlo v únoru 1870 obvinění z velezrady a Vilémovi hrozilo dvanáct let za katrem, ovšem JUDr. Antonín Čížek, zkušený právník a poslanec Českého zemského sněmu, byl v jeho obhajobě natolik úspěšný, že došlo k překvalifikování: anarchista vyfasoval sedm měsíců za rušení veřejného pokoje. Čeněk dopadl podstatně hůř, byl odsouzen k deseti letům těžkého žaláře – ostatně byl to on, kdo petardu doma vyrobil a před ředitelstvím odpálil; jenže amnestie, kterou politickým vězňům udělil v únoru 1871 rakouský ministr vnitra Karel Sigmund von Hohenwart, mu trest zkrátila o devět desetin.
Proč ale k tomu všemu vůbec došlo, jakou měli bratři Körberové motivaci k petardovému útoku, díky němuž se zapsali do dějin zdejší politiky a společnosti jako pachatelé prvního teroristického činu? Motivace mohla být trojí. Zaprvé: Propagandu činem v českých zemích před nimi ještě nikdo nevyzkoušel. Leda propagandu slovem, nanejvýš demonstrací, manifestací, šířením necenzurovaného tisku. A tak chtěli Čeněk s Vilémem poznat, co to udělá, jaké to bude. Zároveň měli ale jisté obavy, aby zbytečně nezmarnili životy, a proto bombu políčili a odpálili v noci, kolem jedné hodiny ranní, kdy v budově ředitelství s nejvyšší pravděpodobností nebyla ani noha. Inspiraci mohli pobrat v Rusku nebo ve Francii. Zadruhé: Anarchistické aktivity v českých zemích byly v těch letech chaotické, s minimální publicitou, vlivem, dopadem. Teroristický útok na ředitelství rakouské policie mohl zafungovat jako bod obratu – což se taky stalo. A konečně zatřetí: „… Körber býval dříve měšťák,“ vzpomíná Václav Šturc. „Otec jeho míval dva domy a značné jmění. Körber sám se svým bratrem Čeňkem se pohybovali jako čelní činovníci v hnutí nacionálním v letech šedesátých. Oba byli činní ve spolku ,Oul‘, který byl založen dle systému Schultze-Delitzsche drem Chleborádem. Politická činnost bratrů Körberů zdála se být bravurní. Někteří odsuzovali tuto politiku jako výstřední.“ Čili freudiánsky motivovaná revolta – dávno před Freudem.
Po návratu z vězení pracovali bratři Körberové už jen slovem. Hlavně Vilém. A to pod nejrůznějšími hlavičkami. Ostatně i granát v Bartolomějské nastražili za tajný spolek mladých (ovšem nikoli studentských) radikálů, pojmenovaný Blaník. Od října 1877 vydával Vilém Körber Dělnické listy. V roce 1883 začal vycházet pod jeho vedením Věk svobody (po první pětiletce přejmenovaný na Nový věk svobody; od roku 1890 bohatší o první odbornou hornickou tiskovinu Havíř). Od roku 1898 vydával novou řadu časopisu Omladina plus list Předvoj. V červenci 1899 se zúčastnil anarchistické konference v Bruchu (Lom u Mostu); byl zatčen, souzen, osvobozen – ale z vězení vyšel v listopadu téhož roku v natolik zbídačeném stavu, že za necelé dva týdny zemřel. Je pohřbený na Olšanských hřbitovech. V roce 1904 byl založen na jeho věčnou slávu Politický spolek anarchistů Vilém Körber v Čechách.
„Také si trpce stěžoval na své bývalé soudruhy, s nimiž řídil osudy dělnického hnutí,“ uzavírá svůj part úvodem vyvolaný anarchista Tichovský. „Zejména si stěžoval na známého soudruha Krapku, jenž řídil veškeré intriky proti němu. […] Starý Körber to nesl velmi těžce až do hrobu. Strana sociálně demokratická, pro niž se úplně obětoval, nechala klidně starého Körbra zmírat hlady. To už byl na smrtelné posteli, když konečně na něj vzpomněli. Poslali do jeho bytu svého sekretáře Brůhu, který jménem strany sociálně demokratické nabídl umírajícímu dobře honorované místo ve straně… – Přišli jste trochu pozdě, zašeptal umírající Körber – není mi už vaší pomoci potřebí! – a ten starý, neohrožený bojovník se rozplakal jako dítě… Brůha také neodolal, slzy mu tekly z očí proudem, když sebe a svoji partaj omlouval. Asi tak za tři nebo čtyři neděle po té smutné scéně vydechl Körber naposledy! Starý Vrba, znáš ho snad, Franto, toho maličkého s tou bakuninovskou hlavou a s tím jeho věčně starým, ošumělým havelokem? Znáš, dobře! Tak ten Körbra v rakvi ofotografoval. To se rozumí, že jsme se všichni Körbrovi kamarádi zúčastnili jeho pohřbu. Strana sociálně demokratická zařadila Körbra na tabló mezi zemřelé průkopníky dělnického hnutí celého světa a položila na jeho hrob kytičku…“
02
Michael Kácha aneb Co teprv ten chudák Hácha!
„Politický spolek anarchistů ,Vilém Körber‘ v Praze chtěl pořádati 13. října m. r. v restauraci „U Čížků“ v Ječné ulici veřejnou spolkovou schůzi s programem o Ferrerovi,“ napsaly Národní listy v pátek 24. února 1911. Dneska to zní nezasvěcenému uchu skoro jako šifra. Kdo byl Körber, kdo byl Ferrer? Odpověď je s ohledem na sledované téma jasná: volnomyšlenkáři, anarchisté – dneska s lehkou aureolou mučedníků. Sociální demokrat Körber (1845–1899) se zapsal do dějin mimo jiné jako první český terorista: spolu s kumpány odpálil v noci z 10. na 11. června 1869 bombu před pražským c. k. policejním ředitelstvím. Za svůj mnohaletý protirakouský aktivismus opakovaně seděl – a právě věznění se podepsalo na jeho zdravotním stavu a předčasné smrti. Katalánec Francesc Ferrer i Guàrdia (1859–1909), promotér nového typu vzdělávání dělnických mas, pak dopadl ještě hůř: během politicky nestabilních týdnů v létě a na podzim 1909 byl v Barceloně postaven před vojenský soud – a 13. října popraven zastřelením. Jeho násilná smrt vyvolala prudkou a dlouhotrvající reakci anarchistů po celé Evropě; v Praze o to silnější, že tu Ferrer v roce 1907 osobně pobyl a několikrát řečnil.
Akce v Ječné byla tedy navenek jasná rozbuška: „Pražské policejní ředitelství […] pořádání schůze této zakázalo z důvodu, že by prý byl ohrožen veřejný pokoj a pořádek,“ pokračují Národní listy. „Aby snad i přes zákaz schůze nebyla konána, byli vysláni na místo policejní úředníci, komisař Slavíček a dr. Klíma, kteří prý zpozorovali, že každý účastník, který do schůze přišel, jest posílán někam jinam.“ Spiklenci se přesouvali do hostince U Fousů, který tehdy fungoval na rohu Puchmajerovy (dnes Lublaňská) a Koubkovy ulice. Slavíček s Klímou vyrazili obratem po jejich stopě. V hospodě „bylo přítomno asi 60 osob a na dotaz úředníků, kdo jest pořadatelem důvěrné schůze, přihlásil se anarchista Michael Kácha, který prohlásil, že se koná důvěrná schůze o ,volné škole‘. Poněvadž však na legitimacích bylo napsáno, že programem schůze jest jednání o Ferrerovi, byla schůze rozpuštěna. Na vyzvání policie, aby účastníci místnost opustili, odpověděl prý Kácha, že nepůjde, leda násilím. Byl proto zatčen a dnes odsouzen senátem za předsednictví vrch. r. Kurše do tuhého vězení na 14 dnů“.
Ta zpráva má silnou výpovědní hodnotu, lze ji
