Podobných (folk)rockově písničkářských projektů je vlastně hodně a je to dobře. Co autor, to jiná poetika. Čert vezmi, že díky té „nadprodukci“ mají nahrávky jen malou šanci na větší pozornost. Naštěstí si autorské výpovědi z přirozené potřeby (pochopitelně ne ty vycucané z prstu na objednávku) na žádné ambice nehrají, prostě musejí být vyřčeny. A pokud jsou podány přesvědčivě, své posluchače si najdou. Možná těch „fanoušků“ bude jen pár, ale když už se k písním dostanou, mohou jim mluvit z duše (pardon za frázi, ale sedí) nebo být alespoň sympatické. Což lze přát i nové sestavě Jakuba Navrátila (žádný začátečník, hrával např. v brněnské kapele Listolet).
Navrátil si vymyslel a do názvu projektu Tajíledy vetkl hezký popis koncepce textů „o tom, že vždy je co tajit a pro co tát“. Některé písně, třeba Každé ráno nebo Nám. Práce („všechno co mohlo už ti jelo / i naděje“) jsou ironicko-skeptickou náladou dosti „mňágaažďorpovské“. Což není výtka. Prostě je tu vyjádřen podobný životní pocit a práce s textem je Navrátilova vlastní. A působivá. Jako když vzpomínku na dětství „schovaní v kukuřičném poli / hrajem si na doktory / dřív než nás tvoje / moje máma / zavolá na oběd“ protne mnohem temnější vize „schovaní v kukuřičném poli uprostřed boje / půlnoční ohňostroje, bzučící drony nad hlavou / je dvanáct pět / jako kdysi, jen my nevšimli si, že už dávno hoří kolem kulisy“.
Velkou výhodou Navrátilových písní je, že jistě fungují i jen s kytarou. Ovšem aranžmá s baskytarou a bicími a fakt, že autor kytaru často zkreslí a občas zahraje vyhrávku na spíše agresivnější než uhlazující rejstříky syntezátoru, repertoáru pomáhá k naléhavosti, a přitom zachovávají funkční jednoduchost.
Ač se nedá zjistit, zdali Navrátil a spol. na debutu Před sklizní něco tají, dar způsobit tání podobně naladěným bytostem jistě mají. Zaseli poctivě, bude zajímavé sledovat případnou sklizeň dalších alb.