The Necks aneb Nevstoupíš dvakrát do stejné ponorné řeky

Australské trio The Necks vzniklo v roce 1987, když se ke dvěma členům jazzové kapely Benders, klavíristovi Chrisi Abrahamsovi a basistovi Lloydovi Swantonovi přidal klasicky vzdělaný perkusionista Tony Buck a všichni se ponořili do minimalistického proudu, který se v různých výkrutech valí dodnes. Mají na svém kontě sedmnáct alb, která povětšinou obsahují jednu nebo dvě monolitické skladby, jež se proměňují v drobných vlnkách a vírech. Jejich styl bývá označován jako minimalismus nebo trance jazz, případně jako nezařaditelný. Všichni tři členové mají řadu svých vlastních aktivit nejrůznějšího druhu. Abrahams například působí v duu se soul‑popovou zpěvačkou Melanií Oxley, ale své nezměrné schopnosti dokázal též ve spolupráci s klavíristou Anthonym Paterasem, kdy například oba na pětihodinovém koncertu na své nástroje nehráli prsty! Swanton je vyhlášeným skladatelem filmové hudby a má zkušenosti i se symfonickým orchestrem a v neposlední řadě doprovázel bluesmana Jimmyho Witherspoona. Buck má projektů skutečně bezpočet, připomeňme tedy jeho působení v klezmer‑hardcoreové úderce Kletka Red vedené Leonidem Soybelmanem, spolupráci s japonskou noiseovou partou Ground Zero či houslistou Jonem Rosem, vlastní kapelu Peril, kde vedle něj účinkovali turntablista Otomo Yoshihide a bubeník Kato Hideki a v evropské mutaci pod názvem Astroperil kytarista Kai Wolf a basista Alex Nowitz – tak se představili v polovině devadesátých let minulého století v pražském klubu Delta. A propos – na Deltě hrál Tony mockrát (s The Necks v roce 1998) a dlouhou dobu to bylo jediné místo, které v Praze znal, neboť se tam i stravoval a spal. Časem se ovšem dostal i do Divadla Archa, například na Alternativě v roce 2010, tenkrát v roli kytaristy s téměř metalovým projektem Transmit, kde hrála i jeho družka, klávesistka Magda Mayas, s níž druhdy tvořil improvizační duo Spill.
Ačkoliv by se tedy mohlo zdát, že je Tony Buck poněkud přelétavý, na svém působení v The Necks si cení právě jeho dlouhodobosti, v níž je dostatek času přemýšlet, jak rozvíjet princip improvizace, pomalých změn a rezonance. První album Sex z roku 1989 obsahuje navzdory svému názvu náladotvorný pohodový jazz, ale následující díla přinášejí záludnější meandry. Na albu Aquatic z roku 1994 hostuje na niněru Stevie Wishart, přelomový je zejména enovsky ambientní opus Aether z roku 2001, Mosquito (2004) je na rozdíl od časté plošnosti výrazně fragmentárnější a největší ocenění získalo tajemně elektronické CD Drive By (2003) a nezvykle dravější Chemist (2006), která byla v Austrálii vyhlášena nejlepšími jazzovými alby daného roku. Mezi největší perly však patří bezesporu dvě poslední řadová alba – temně punkevní Silverwater (2009) či naopak prosvětleně romantizující Open (2013).
Co můžeme očekávat na následujícím koncertě v Praze? Těžko říct. The Necks se nikdy neopakují a jejich tvorba vyvěrá z čisté improvizace a koncerty, byť k propagaci právě vydané desky nikdy nekopírují její charakter už proto, že na ní začali pracovat před značně dlouhým časem a od té doby se posunuli zase někam dál. Ostatně Tony zdůrazňuje, že práce ve studiu je pro ně diametrálně odlišná než veřejná vystoupení. Podle něj mají sice některé šňůry relativně podobný nádech, přesto je každý večer jiný a záleží zejména na rozpoložení jednotlivých hráčů, což ovšem nelze brát prvoplánově ve smyslu „naštvaní muzikanti hrají naštvaně“. A pochopitelně atmosféru určuje i genius loci. Takže uvidíme a uslyšíme, jak budou 14. října rezonovat s Palácem Akropolis.

Přidat komentář