The Other Side Of The Mirror / Bob Dylan Live At The Newport Folk Festival 1963–1965

Píše se rok 1963, Bobu Dylanovi je dvaadvacet a pořád ještě vypadá jako potulný dělník, co přespává po nádražích. Na Newportském folkovém festivalu vychází nová hvězda a nikdo, včetně mladého venkovánka z Minnessoty, vlastně neví, co se děje – do you, Mr. Jones? Joan Baezové, dosavadní královně amerického folku, dělá dobře představovat davu studentů rozložených všude po kvetoucím ostrově nový talent, a Dylan se zase rád sveze na vlně její popularity. Organizátor festivalu Pete Seeger má pocit, že našel následovníka, který dál ponese jeho pochodeň a dohlédne na to, aby tradice zůstala živá. No a diváci, ti okamžitě zavětřili, že tu někdo přišel na způsob, jak za ně říkat, co si sami myslí.
3_The_otherPak se ale něco stalo. Během dalšího ročníku Joan Baezová zjistila, že už na pódiu není hvězdou, ale pouze zvláštním hostem svého chráněnce. Jak jen může, doprovází ho v klenutých melodiích, ale v skrytu duše už tuší, že její čas vypršel. Pete Seeger a s ním všichni další pravověrci přísahající na Lomaxovy kolekce národních písní jsou zmateni Dylanovým odklonem od angažovaných skladeb, kterým říkají protestsongy, a dost dobře nechápou, co má znamenat jeho spletitá imaginace v zhudebněných eposech Mr. Tambourine ManChimes Of Freedom. Náš kamarád Bobby už nechce držet prst na tepu doby. Anebo je to naopak? Diváci rovněž nerozumějí, ale přinejmenším ti, kteří se mezitím na vysoké naučili kouřit jointa, si jeho fantasmagorie, ovlivněné četbou Baudelaira, Brechta, Dylana Thomase a beatniků, docela užívají. Jasně, vířící kouzelná loď, přesně to jsem včera viděl taky!
No a pak tu máme rok šedesátý pátý. Bob Dylan se vrací na Newport coby popstar. I když opět nikdo přesně neví, o co vlastně jde, tenhle chlap má černé brýle, kostkovanou košili, háro a elektrickou kytaru, tak to přece musí být pop! Jejich kamarád Bobby na to jde od lesa. Na odpoledním workshopu jim zazpívá po ,folkáčsku‘ pár libozvučných kousků (třeba Love Minus Zero / No Limit) a večer, kdy na něj zástupy čekají jako na zlatý hřeb, to rozbalí s elektrifikovanou bluesovou kapelou Mikea Bloomfi elda, s níž předtím tajně nazkoušel pár uširvoucích vypalovaček. Tedy, uširvoucích – dnes nám jeho večerní vystoupení samozřejmě přijde jako příjemná jam session.
Následuje známý Seegerův výrok o sekeře, který už byl dostatečně vyvrácen v nejrůznějších knihách a dokumentech. Tedy: KDYBY měl Seeger sekeru, SNAD by tomu sígrovi přesekal kabely. Publikum napůl bučí, napůl jásá. Je to tak snadné, i když postupem let se objevují jiná vysvětlení: prý bučeli, protože hrál jen čtvrt hodiny, protože byl špatně nazvučený, protože blablabla. Dylan však může jen těžko rozeznat, jestli jde o provolávání slávy, nebo posílání do pekel. Pro něj je to jeden velký zmatek, což snad ani nechtěl, chtěl jen zkusit něco nového a trochu si zapařit. Uvolnit puritánskou atmosféru ryze folkového prostředí, inspirovat a nabídnout nový pohled. Poté, co Peter Yarrow z tria Peter, Paul a Mary zbaběle oznámí publiku, že se Bobby vrací s akustickou kytarou, přilézá nevychovaný rebel ke křížku a začíná další písničku, tentokrát tak, jak si lid přeje. Obecenstvo jásá, přestože předchozí skladby nebyly o nic horší. (Mimochodem, Mike Bloomfi eld byl na festival pozván jako představitel nové bluesové vlny a samostatné vystoupení jeho skupiny bylo přijato příznivě.)
Tolik tedy ve stručnosti o smyslu, významu a konceptu DVD The Other Side Of The Mirror (SonyBMG, 2007, 83 min.), sestaveného ze všech newportských vystoupení Boba Dylana. Mladý muž, který tu ještě před dvěma lety postával s trémou, nesmělým úsměvem a vrabčím hnízdem, nyní naplno pocítil obapolnou moc davu a už navždycky vůči němu zůstane v opozici. Píseň, kterou zazpívá na rozloučenou, se jmenuje It’s All Over Now, Baby Blue. Je po všem, děti moje, odteď se vás už nebudu na nic ptát a budu si dělat věci po svém. A co bylo dál? Do roka se na něj a jeho elektrický virvál stály fronty přes celou čtvrť.

Přidat komentář