Hvězdy v polostínu: Don Partridge

Don Partridge, vl. jm. Donald Eric Partridge. 27. 10. 1941, Bournemouth, Dorset, Anglie – 21. 10. 2010, Peacehaven, East Sussex, Anglie. Důležitá alba: Don Partridge (Columbia 1968), Accolade (Capitol / Columbia 1970), Don Partridge And Friends (Sonogram 1973), The Highwayman (LongMan 2004). Písně, které stojí za to: Breakfast On Pluto, Mona’s Song, Rosie, Ulysses, Copenhagen Summer Nights, The Night I Met Elton John.

Don Partridge, nazývaný králem buskerů, pocházel z hrabství Dorset. Jeho otec Eric hrál na kytaru ve stylu Djanga Reinhardta. Synovi dal do vínku toulavou krev, kterou zdědil po svých romských předcích. Daroval mu také banjolele (nástroj kombinující vlastnosti banja a ukulele), na něž se malý Don naučil první písničky – převážně z repertoáru George Formbyho, zpívajícího komika, který měl u nás zásadní vliv na Jiřího Suchého. Když bylo Donovi sedm, přestěhoval se s rodinou do londýnského Earl´s Courtu, kde mu učarovali pouliční umělci. Rozhodl se, že se stane jedním z nich. Školy nechal v patnácti a pak údajně vystřídal pětačtyřicet různých zaměstnání. Dopouštěl se také drobných krádeží. Poté, co se spacákem na zádech procestoval stopem Francii, definitivně mu došlo, že busking neboli pouliční hraní v evropských metropolích kvete a že by mohlo jít o snadnou formu výdělku. V Londýně si koupil kytaru, naučil se pár akordů a začal vystupovat po klubech a kavárnách. Všemožně se na sebe snažil upozornit – šel dokonce tak daleko, že skočil s podomácku spíchnutými křídly do Temže z visutého mostu Hammersmith Bridge. Tím se mu v létě roku 1963 skutečně podařilo naplnit první stránky novin, které o něm psaly jako o „Ptačím muži z Ealingu“.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Joe Turner, nebo Big Joe Turner? Dva v jednom aneb Jak jsme si spletli bluesmany

Tohle je zajímavý problém. Dvě rozdílné hudební osobnosti, které postupně splynuly v jednu. Tedy alespoň v českém tisku, který od jisté doby přestal rozlišovat předválečného jazzového pianistu Joea Turnera a jeho o dost slavnějšího jmenovce, bluesového zpěváka Big Joea Turnera, jenž se proslavil zejména spoluprací s orchestrem Counta Basieho. Vzhledem k tomu, že se oba mihli v Československé republice (i když každý v úplně jiné době), pozdější hudební publicisté si s tím nelámali hlavu a často o těch dvou mluvili jako o jediné osobě.

Chcete příklad? Tady ho máte. Článek z 1. listopadu 1947, který vyšel v Severočeské Mladé frontě a v němž se doslova píše:

Americký černoch Joe Turner, který nemá jinak nic společného s hrdinou Handyho Joe Turner Blues, je nyní ve Státech slavným zpěvákem blues. Málokdo ví, že Turner je původně klavírista, a ještě méně lidí ví, že na myšlenku stát se profesionálním zpěvákem blues přišel v Praze, kde působil před válkou. Byli to členové Gramoklubu s Janem Šímou v čele, kteří přišli na nápad nahrát na desku Handyho Joe Turner Blues s Turnerem jako zpěvákem. Joe byl velmi překvapen a velmi se zdráhal jako zpěvák působit, při čemž se hájil tím, že nikdy veřejně nezpíval. Nakonec byla deska nahrána a Turner zanedlouho potom odjel. Během války jsme o něm pochopitelně neslyšeli. po skončení války jsme se dozvěděli, a to ne bez překvapení, že se náš přítel Joe Turner stal slavným zpěvákem.

Byla by to hezká pohádka, kdyby tu evidentně nedošlo k nedorozumění. Autorovi článku zřejmě padly do oka první poválečné úspěchy křiklouna („shoutera“) Big Joea Turnera, vlastním jménem Josepha Vernona Turnera Jr., jenž roku 1945 podepsal v USA smlouvu s National Records a dva roky nato natočil své první hity My Gal’s A Jockey, Around The Clock a Battle Of The Blues. Největší ohlas sklidil roku 1954 s dodnes živým šlágrem Shake, Rattle And Roll (vzápětí nato nazpívaným Billem Haleym a Elvisem Presleym), ale slušně našlápnuto měl už v polovině let čtyřicátých. Začínal po boku Billie Holidayové v newyorském Café Society, pokračoval účinkováním v programu Dukea Ellingtona v Hollywoodu – a pak už si ho vzal do parády Count Basie, jenž ho na turné svého orchestru používal jako jednoho ze dvou bluesových sólistů (tím druhým byl zpěvák Jimmy Rushing).

Big Joe Turner (1911–1985), rodák z Kansas City ve státě Missouri, to dotáhl věru daleko. Ale pokud chceme zjistit něco o tajemném Afroameričanovi, jenž rozvířil stojaté pražské vody v polovině třicátých let, musíme hledat jinde. Konkrétně v Baltimoru ve státě Maryland, kde roku 1907 přišel na svět Joseph H. Turner, budoucí představitel stylu bluesového piana, jemuž se říká stride. V polovině dvacátých let se tento – námi hledaný – Joe Turner uchytil v newyorském Harlemu, kde mu dali první lekce showmanství Willie „The Lion“ Smith, James Price Johnson a Fats Waller. Svižnému způsobu hraní, které Joe vypiloval zejména v melodii Carolina Shout, se také říká „piano roll“. Velký posun v Turnerově dráze nastal v roce 1928, kdy mu hodil lano kapelník a saxofonista Benny Carter. Počátkem let třicátých prošel Joe kapelou Louise Armstronga a doprovázel zpěvačku Adelaide Hallovou, která mu určitě vyprávěla o svém úspěšném putování po Evropě s revue Chocolate Kiddies. Když se rozhodl, že je čas jít dál, nahradil ho u Adelaide nevidomý mistr jazzového piana Art Tatum.

Někdy v té době Joe pochopil, že větší příležitost jako umělci (i člověku) mu skýtá starý kontinent. V Evropě, kde se tolik neřešila barva pleti a kde na dobrou muziku tančili na jednom parketě černí i bílí, se usadili Sidney Bechet, Ben Webster a řada dalších afroamerických jazzmanů. Stejně jako je, i Turnera lákala Paříž, odkud mohl podnikat výpady do ostatních evropských metropolí včetně Prahy. Ta v oněch letech ještě nebyla připravena na podobné návštěvy tak dobře jako v krátkém období mezi koncem druhé světové války a únorovým pučem, kdy si zde jazzoví hráči z Ameriky a Anglie podávali dveře. (Viz české epizodky Dona Redmana, Erika Winstonea, Rogera Rose, Jerryho Thomase, Billyho Reida, Joea Smitha či Leslieho Hutchinsona v letech 1947 a 1948 na pódiích pražských tanečních kaváren Fénix a Boulevard.)

V letech 1936 a 1937, kdy u nás Joe Turner nakrátko zakotvil, byl každý takový návštěvník v českém prostředí velkou raritou. Jazzové fanoušky se tu pokoušel sdružit nově vzniklý Gramoklub, diskofilský spolek vedený novinářem a sběratelem jazzových nahrávek Emanuelem Uggèm. V rámci tohoto sdružení vznikl též Orchestr Gramoklubu, řízený aranžérem a skladatelem Janem Šímou. Žák E. F. Buriana pocházel z rodu malíře Ladislava Šímy. V pětatřicátém roce, kdy mu bylo 24 let, se mu povedl pěkný zásek: složil hudbu k filmu Martina Friče Ať žije nebožtík. Tisíce diváků pak v kinech sledovaly, jak oblíbený herec Hugo Haas na plátně zpívá Šímovu písničku s textem Jarky Mottla: „Mě to tady nebaví, ono to časem unaví...“

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

HVĚZDY V POLOSTÍNU: PHIL OCHS

Vl. jm. Philip David Ochs. 19. 12. 1940, El Paso, Texas, USA – 9. 4. 1976, NYC, New York, USA. Důležitá alba: All The News That’s Fit To Sing (Elektra 1964), I Ain’t Marching Any More (Elektra 1965), Phil Ochs In Concert (Elektra 1966), Pleasures Of The Harbor (A & M 1967), Rehearsals For Retirement (A & M 1969). Písně, které stojí za to: Talkin’ Vietnam, Power And The Glory, I Ain’t Marching Anymore, I’m Going To Say It Now, Changes.

Vzývaná i tragická postava amerického folku, která sama sebe nazývala zpívajícím žurnalistou. Phil Ochs, ten excelentní, stále aktuální a naživo zcela přesvědčivý písničkář, si v šedesátých letech zasloužil stejnou či alespoň podobnou kariéru jako jeho kamarád Bob Dylan. Bohužel se mu jí nedostalo. „Oba se narodili do židovské rodiny,“ srovnává tyto dvě osobnosti Dylanův životopisec Howard Sounes, „od sebe je dělilo jen pět měsíců, v mládí byli posedlí Jamesem Deanem a s folkovou muzikou se seznámili v kavárnách univerzitního kampusu. Oba chtěli do New Yorku, kde začali psát vlastní skladby. V Ochsově případě šlo téměř výhradně o časové písně inspirované zprávami z novin.“

Philip David Ochs pocházel z texaského El Pasa, vyrůstal ale na newyorském předměstí Far Rockaway. Jeho rodiče se seznámili při studiu medicíny na univerzitě v Edinburghu. Máma Gertrude byla skotská rodačka, Philův táta – Newyorčan Jacob Ochs, zvaný Jack – si ji však odvezl do Ameriky. Chvíli poté, co Phil přišel na svět, narukoval Jack do armády. Domů se vrátil jako někdo jiný; během válečných let se u něj začala projevovat maniodepresivita, kvůli níž brzy rezignoval na lékařskou praxi, kterou bohužel předal svému synovi. Rodina se několikrát stěhovala – část dospívání strávil Phil s mladším bratrem Michaelem a starší sestrou Soniou v Ohiu, kde se na konzervatoři učil základy klasické hudby. Jenže málo platné, padesátá léta byla érou rock’n’rollu a mladý Ochs propadl kouzlu Buddyho Hollyho a Elvise Presleyho. Dva roky docházel na vojenskou akademii a poté na Ohijské státní studoval žurnalistiku. Ve vysokoškolském prostředí se prostřednictvím spolužáka Jima Glovera seznámil s folkovými písněmi Petea Seegera a Woodyho Guthrieho. Přejal též jejich levicové názory. Chtěl být spisovatelem nebo reportérem, zajímal se o  kubánskou revoluci. S Gloverem utvořil duo The Singing Socialists, které skončilo dříve, než začalo.

Philův otec zemřel v dubnu 1963 na krvácení do mozku, po dlouhém a těžkém období, kdy ho duševní choroba rodině odcizila. V létě téhož roku Phil Ochs bodoval na Newportském folkovém festivalu s písní Power And The Glory. Byl to ten památný ročník, na němž Joan Baezová představila Boba Dylana folkovému národu. V dalších letech budou Phil a Bob představovat dvě strany jedné mince: zatímco Dylan raketovou rychlostí zboří hranice mezi angažovaným písničkářstvím a beatem, Ochs se bude tvrdošíjně držet role novodobého trubadúra. Všichni, kdo ty dva znali, věděli, že jde jen o různé využití téhož literárně hudebního nadání. Srovnávání obou talentů došlo tak daleko, že Dylan pocítil potřebu svého souputníka poničit. Když mu jednoho dne ve své limuzíně pustil píseň Positively 4th Street, namířenou proti všem včetně folkových puristů, Phil neprojevil žádné nadšení. Bob přikázal řidiči, aby zastavil. „Vystup si, Ochsi,“ zavelel. „Ty nejsi písničkář.“ A pak zasadil přesnou ránu: „Ty jsi jen novinář.“

Ochsovo nezdravé lpění na přátelství s hvězdou jménem Dylan pokračovalo přes všechny karamboly i v letech sedmdesátých. V květnu 1974 se Bob objevil na Philově akci zorganizované na pomoc obětem útlaku v Chile, kde byli jednotkami vládní junty Augusta Pinocheta mučeni a vražděni političtí disidenti. Zdá se, že právě Phil vnukl Dylanovi myšlenku na kočovnou show, z níž se pak vyvinul projekt s názvem The Rolling Thunder Revue. K němu však už nemocný Ochs nebyl přizván, ačkoliv o to velmi stál. „Oteklý alkoholik byl už jen smutnou figurkou,“ píše Sounes. „Část dne věřil tomu, že je člověk jménem John Train. Byl paranoidní, agresivní a měl sebevražedné sklony.“ Všem kolem Ochs tvrdil, že po něm jdou (FBI, CIA, ale i plukovník Sanders z KFC). John Butler Train byla smyšlená bytost, jež ho údajně měla zabít a vzít mu jeho identitu. Skončilo to smutně: v dubnu 1976 se opilý a poblázněný pětatřicátník Phil oběsil v domě své sestry ve Far Rockaway. A teď pointa: po jeho smrti se zjistilo, že na něj FBI vedla spis o 500 stranách. Neboli, jak praví Woody Allen: „To, že jsi paranoidní, ještě neznamená, že tě nikdo nesleduje.“

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

HVĚZDY V POLOSTÍNU: HARRY NILSSON

Harry Nilsson vl. jm. Harry Edward Nilsson III. Nar. 15. 6. 1941, NYC, New York, USA – 15. 1. 1994, Agoura Hills, Kalifornie, USA. Důležitá  alba: Pandemonium Shadow Show (RCA Victor 1967), Aerial Ballet (RCA Victor 1968), Harry (RCA Victor 1969), Lovers (Elektra 1975), Nilsson Schmilsson (RCA Victor 1971). Písně, které stojí za to: 1941, Cuddly Toy, Without Her, Everybody’s Talkin’ Driving Along, Jump Into The Fire, Remember (Christmas).

 

Roli tohoto excelentního zpěváka s rozsahem tři a půl oktávy ve světě pop music nejlépe charakterizuje název dokumentu z roku 2006: Who Is Harry Nilsson (And Why Is Everybody Talkin’ About Him)? I přes veškerý svůj talent – a nezapomenutelnou verzi písně Everybody’s Talkin’ z filmu Půlnoční kovboj – je vnímán hlavně jako přítel slavných, tzv. artist’s artist. Rodák z newyorského Brooklynu začínal v duu s kamarádem Jerrym Smithem, s nímž zpíval harmonie ve stylu Everly Brothers. Často si nemohl vzpomenout na slova svých oblíbených songů, a tak musel psát vlastní. Roku 1962 dostal kšeft od skladatele Scotta Turnera, aby pro něj nazpívával demosnímky. Scott mu platil pět dolarů za kus. Když se později Harry stal známým a Turner se rozhodl tyto jeho prvotiny vydat, chtěl mu za ně dát honorář. Nilsson opáčil: „Vždyť už jsi mi zaplatil – pět babek za každý!“

 

První singly Harrymu pomohl natočit John Marascalco, autor mnoha hitů Little Richarda. Když rock’n’rollový pánbůh slyšel Nilssona zpívat, prohlásil: „Na bílýho kluka fakt válíš!“ V té době měl Nilsson ještě řádné zaměstnání: pracoval jako výpočetní technik pro jednu banku. Byl v tom tak dobrý, že mu šéf odpustil i malou lež – když se Harry o práci ucházel, uvedl, že má maturitu. Ve skutečnosti absolvoval jen základku... Hudební dráhu zahájil písní Donna, I Understand a počínaje rokem 1964 natočil pár singlů se zvukovým vizionářem Philem Spectorem. Harry sám vejde do dějin jako průkopník vrstvení jednotlivých vokálů – na některých deskách jich bude mít až ke stovce. Po setkání s aranžérem Georgem Tiptonem se jeho kariéra rozjela: Tipton mu tak věřil, že do natáčení s ním investoval své životní úspory. Nahrávky, které spolu vytvořili, pak posloužily za základ Harryho prvního elpíčka Spotlight On Nilsson.

 

Roku 1966 zpěvák podepsal kontrakt se společností RCA Victor a vydal druhé album Pandemonium Shadow Show. (Název vyčetl z novely Raye Bradburyho. Původně chtěl, aby se deska jmenovala stejně jako kniha: Tudy přijde něco zlého. Ale Bradbury mu nedal souhlas). Album mělo úspěch, zejména u znalců, kteří si okamžitě všimli, že ten člověk umí zpívat a ještě píše skvělé písně. Tajemník britské skupiny Beatles Derek Taylor uslyšel jednoho dne z rádia, zatímco čekal v autě na parkovišti, až se jeho žena vrátí ze supermarketu, Harryho skladbu 1941. Ihned šel a skoupil desítky kopií právě vydaného LP. Ty pak rozdal lidem z hudebního průmyslu včetně svých chráněnců Johna, Paula, George a Ringa. Nilsson na desce přezpíval jejich skladby She’s Leaving Home a You Can’t Do That, přičemž v druhé z nich ocitoval sedmnáct dalších beatlovských hitů. John Lennon údajně poslouchal jeho album 36 hodin v kuse. McCartney to měl podobně. Výsledkem bylo pozvání do londýnského sídla společnosti Apple a nabídka úzké spolupráce. Ta je znát už na další desce Harry z roku 1969, po níž následoval jemný úkrok v podobě alba Nilsson Sings Newman. Harryho totiž tak moc uchvátila tvorba (tehdy ještě relativně neznámého) Randyho Newmana, že se rozhodl natočit celou kolekci jeho písniček – přirozeně s Randym za pianem.

 

Zásadní v Harryho kariéře jsou alba Nilsson Schmilsson (1971) a Son Of Schmilsson (1972), obě ovlivněná přátelstvím se všemi členy Beatles, respektive ex-Beatly. Ti také v chytře vystavěných nahrávkách účinkují (druhé album vzniklo přímo ve studiu Apple). Po desce swingových standardů A Little Touch Of Schmilsson In The Night se zpěvák vrátil s drsnějším elpíčkem Pussy Cats, natočeným během Lennonova „ztraceného víkendu“ – tedy v období, kdy John spolu s Harrym ujel své manželce Yoko Ono do Los Angeles a tam podnikl pařbu století. Do roku 1976 nahrál Nilsson ještě čtyři alba včetně své oblíbené desky Knnillssonn. Pak se na léta odmlčel. Až roku 1980 spatřilo světlo světa album Flash Harry, produkované kytaristou Stevem Cropperem. Doslova pár hodin před smrtí zkraje roku 1994 dokončil Nilsson přípravy další desky. Ta už ale vyšla bez něj, teprve v roce 2019. Nese název Losst And Founnd.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

HVĚZDY V POLOSTÍNU: MICKEY NEWBURY

MICKEY NEWBURY, vl. jm. Milton Sims Newbury, Jr. Nar. 19. 5. 1940, Houston, Texas, USA – 29. 9. 2002, Springfield, Oregon, USA. Důležitá alba: Looks Like Rain (Elektra 1969), Frisco Mabel Joy (Elektra 1971), Mickey Newbury Sings His Own (RCA 1972), Lovers (Elektra 1975), Rusty Tracks (Hickory 1977). Písně, které stojí za to: Just Dropped In (To See What Condition My Condition Was In), San Francisco Mabel Joy, An American Trilogy, Cortelia Clark.

 

Nejenže je považován za zakladatele žánru „outlaw country“, tedy country, která se vzepřela svazujícím nashvillským pravidlům. Navíc má temný romantik Mickey Newbury pověst skvělého skladatele a interpreta, který svými koncepčními alby posunul poněkud vyprázdněný countryový styl do zcela jiných sfér. Ovlivnil všechny, kdo se v tomto ranku pohybovali – Williem Nelsonem počínaje a Krisem Kristoffersonem, jenž ho považuje za svého hrdinu, konče. To on přemluvil Rogera Millera, aby udělal hit z Kristoffersonovy skladby Me & Boby McGee. A on také přesvědčil kultovního písničkáře Townese Van Zandta, že by se měl do Nashvillu přestěhovat a zkusit změnit systém zevnitř.

 

I kdyby sám nic nenatočil, historie by si Newburyho pamatovala pro jeho skladatelské triumfy. Snad jako jediný měl tenhle depresivní samotář čtyři písně naráz ve čtyřech zcela odlišných hitparádách. Stalo se to v roce 1968, kdy Eddy Arnold proměnil v countryové zlato jeho baladu Here Comes The Rain, Baby, Solomon Burke zbořil rhythm’n’bluesový žebříček s Mickeyho skladbou Time Is A Thief, Andy Williams zapadl do škatulky „easy listening“ s písní Sweet Memories a Kenny Rogers za doprovodu formace The First Edition uspěl v poprockovém žebříčku se svou verzí Mickeyho písničky Just Dropped In (To See What Condition My Condition Was In). Rogersův singl známe z filmu Big Lebowski, kde hraje zásadní roli ve snové scéně s Jeffem Bridgesem. Jde o unikátní spojení country a psychedelie, jaké se později už asi nikdy neopakovalo. Za poslech ovšem stojí i originál s perfektními smyčci a Newburyho dramatickým výrazem. Jestli totiž Newbury něco uměl, pak to bylo drama. Z patosu, tradice, ale i velkého citu pro realistické příběhy dovedl utkat texty a melodie, u nichž se dá přemítat, plakat do piva či přehodnotit celý život. „Kdekdo si myslí, že jsem své songy skládal s flaškou v jedné ruce a s pistolí v té druhé,“ připouštěl autor. „Tak to ale není. Jen jsem se vypisoval ze svého smutku.“

 

Psychické problémy či, chcete-li, křehkost duše mu bránily, aby se stal součástí nablýskaného nashvillského showbyznysu. Poté, co v osmašedesátém natočil ve velkém studiu firmy RCA první album Harlequin Melodies, které ani trochu nedopadlo podle jeho představ, provedl na tehdejší dobu něco neslýchaného: další desku Looks Like Rain – svůj skutečný debut – nahrál v garáži u Wayna Mosse, vyhlášeného „sidemana“, jenž se o tři roky dříve objevil na přelomovém nashvillském dvojalbu Boba Dylana Blonde On Blonde. LP Looks Like Rain bylo Newburyho prvním koncepčním albem, vyšperkovaným zvukovými efekty, jež se stanou Mickeyho poznávacím znamením. Šumění deště, údery hromu, výstřely či dětský smích dodávaly písničkám tajuplný ráz – a zároveň tím skladby dostávaly filmovou kvalitu. V téměř sedmiminutovém vyprávění San Francisco Mabel Joy líčil zpěvák cestu od neúspěchu k smrti tak prostě, a přitom působivě, že tím nastavil hodně vysoko laťku všem countrovým psancům, kteří přišli po něm.

 

Rodilý Texasan s překrásným tenorem zamlada předskakoval ve vokálním souboru The Embers Samu Cookeovi i Johnnymu Cashovi. V devatenácti se dal k letectvu a v armádě sloužil čtyři roky, načež se rozhodl plně věnovat muzice. Přestože vycházel z countryové poetiky, v jednu chvíli oznámil: „Už jsem moc starej, abych si hrál na kovboje.“ Lépe mu seděla upřímnost ne nepodobná intimním zpovědím Tima Buckleyho či Nicka Drakea. Měl však i smysl pro velkolepost, což se potvrdilo, když ze tří známých písní z období občanské války (Dixie, The Battle Hymn Of The Republic, All My Trials) složil koláž nazvanou An American Trilogy. Tu potom náležitě proslavil Elvis Presley – viz jeho nezapomenutelnou verzi z koncertu Aloha From Hawaii, vysílaného v lednu 1973 přes satelit do celého světa. Mickey Newbury tvořil a natáčel doslova do posledního dechu: roku 1994 mu diagnostikovali plicní fibrózu, přesto však ještě nedlouho před svou smrtí v roce 2002 s vypětím všech sil nahrál album A Long Road Home.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

HVĚZDY V POLOSTÍNU: FRED NEIL

Fred Neil, vl. jm. Frederick Neil. Nar. 16. 3. 1936, Cleveland, Ohio, USA – 7. 7. 2001, Summerland Key, Florida, USA. Důležitá alba: Tear Down The Walls (Elektra 1964), Bleecker & MacDougal (Elektra 1965), Fred Neil (Capitol 1967), Sessions (Capitol 1967), Other Side Of This Life (Capitol 1971). Písně, které stojí za to: Candy Man, Everybody’s Talkin’, Ba-di-da, The Dolphins, Green Rocky Road, The Other Side Of This Life, That’s The Bag I’m In.

 

Hráč na dvanáctistrunnou kytaru, skladatel a zpěvák Fred Neil pocházel z Clevelandu v Ohiu, vyrůstal však na mnoha jiných místech. Vzhledem k tomu, že jeho otec prodával jukeboxy značky Wurlitzer, se totiž rodina Neilových častokrát stěhovala. Nakonec zakotvila v St. Petersburgu na Floridě, což je krajina, která s Fredem zůstane navždy spjata. Poté, co v sobě objevil hudební talent, zkusil se tak jako řada dalších mladých písničkářů (včetně Paula Simona nebo Carole Kingové) uchytit v newyorské továrně na hity Brill Building, jež byla pokračováním slavné Tin Pan Alley. Kromě práce pro slavnější zpěváky v té době vydal na různých značkách šest samostatných singlů, převážně v žánru rockabilly. V roce 1963, kdy v Americe vrcholil folkbluesový boom, se objevil na desce známé jako Hootananny Live At The Bitter End. O rok později vydal v duu s Vincem Martinem ze skupiny Tarriers první album Tear Down The Walls.

 

Neilův sólový debut spatřil světlo světa roku 1965. Album Bleecker & MacDougal odkazovalo svým názvem k srdci folkařské čtvrti Greenwich Village, kde se Fred záhy stal kultovní postavou. Za svého mentora ho později označí Joni Mitchellová, Tim Hardin, David Crosby nebo Stephen Stills. (Čtveřice Crosby, Stills, Nash & Young se dokonce chtěla pojmenovat Freddieho děti, což jim naštěstí jejich „otec“ rozmluvil.) Výraznou stopu tenhle tajuplný autor zanechal i v příběhu Boba Dylana, jenž tehdy ještě vystupoval se svým původním spoluhráčem Markem Spoelstrou. „Fred Neil, chlapík z Floridy se střapatými vlasy barvy zázvoru a s hlubokým barytonem, dával Bobovi a Spoelstrovi pár dolarů, aby ho při koncertech doprovázeli,“ píše Howard Sounes v dylanovské biografii Down The Highway. „Mark si stěžoval, že je Neil pokaždé, když je potkal, štípl do zadku. Zatímco on mohl vyletět z kůže, Bob se jen smál. ,K lidem byl otevřený,‘ říká Spoelstra. ,A nevadilo mu, že je někdo jiný.‘“

 

Fred se lišil také v tom, že mu byla lhostejná světská sláva. V šestašedesátém roce natočil eponymní album, s nímž by za normálních okolností musel ostatní převálcovat. Ovšem nestalo se tak, protože vyhlášenému samotáři byla sebepropagace cizí. Nejslavnější kousek z téhle desky, skladbu Everybody’s Talkin’, napsal jako vzkaz, že ze světel reflektorů zvolna odchází. Přitom ani ona málem nevznikla. Neil, unavený studiovým natáčením, měl sto chutí s kytarou seknout a vrátit se domů na Floridu. Manažer Herb Cohen mu slíbil, že pokud složí ještě jednu, poslední věc, bude volný. Výsledkem je píseň, o níž v té chvíli nikdo nevěděl, že změní tvář amerického folkrocku. Otrávený Fred ji vystřihl na první dobrou, načež se odebral na milované floridské pobřeží, kde se angažoval v projektu, který byl pro něj mnohem důležitější než nějaká muzika. O tom ostatně zpívá na témže albu v písničce The Dolphins.

 

Ano, je to tak: od poloviny šedesátých let se Fred Neil intenzivně zajímal o delfíny. Jezdil jejich inteligenci a schopnosti studovat do Seaquaria v Miami a všímal si, jak s těmito tvory zachází člověk, potažmo armáda (v éře studené války byli delfíni zkoumáni jako potenciální zbraň – řízená živá torpéda). Neilův zájem o tuto problematiku kulminoval v roce 1970, kdy s kolegou Ricem O’Barrym odstartoval The Dolphin Research Project, chtějící zamezit celosvětovému zneužívání delfínů. Tou dobou už Fred dělal hudbu jen tak na okraj. Album Sessions z roku 1967 bylo nahodilou snůškou improvizací a LP Other Side Of This Life, jímž se roku 1971 definitivně rozloučil, kombinovalo živé nahrávky se studiovými „odpadky“. Poté už Fred nic netočil a vystupoval jen příležitostně. Mohl si to dovolit. Když si v roce 1969 vybral režisér John Schlesinger baladu Everybody’s Talkin’ v podání zpěváka Harryho Nilssona do filmu Půlnoční kovboj, zajistil tak tvůrci písně nehynoucí slávu, ale hlavně nekonečný příjem. Stojí za zmínku, že pro tentýž snímek skládal písničku i Fredův starý známý Dylan. Jmenovala se Lay Lady Lay a Bob ji neodevzdal včas. Kdo ví – kdyby byl rychlejší, třeba by Neil v muzikantské branži musel zůstat a zbylo by toho po něm víc.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

HVĚZDY V POLOSTÍNU: MICHAEL MARTIN MURPHEY

Michael Martin Murphey Nar. 14. 3. 1945, Dallas, Texas, USA. Důležitá alba: Geronimo’s Cadillac (A&M 1972), Cosmic Cowboy Souvenir(A&M 1973), Michael Murphey (Epic 1973), Blue Sky – Night Thunder (Epic 1975), Swans Against The Sun (Epic 1976), Land Of Enchantment (Warner Bros. 1989). Písně, které stojí za to: Geronimo’s Cadillac, Nobody’s Gonna Tell Me How To Play My Music, Wildfire, Carolina In The Pines, Mansion On The Hill.

Písně rodilého Texasana Michaela Martina Murpheyho si vzali za své kovbojové, rančeři, farmáři a jezdci rodea. To nejlepší z americké tradice se v nich snoubí s Murpheyho láskou k tajuplným příběhům, jimiž se prérie jen hemží. Pozdější hitmaker se narodil na dallaském předměstí Oak Cliff. On i jeho mladší bratr Mark byli už od dětství koňáci – řemeslo, k němuž přičichli na rančích svého dědy a strýčka. V noci přespávali na verandě pod hvězdnou oblohou a naslouchali historkám, které se vnímavému chlapci vryly do paměti. Murpheyho představivost dále rozvíjela četba knížek Marka Twaina a Williama Faulknera. Čím víc poslouchal strýčkovy šelakové desky s nahrávkami Woodyho Guthrieho, Hanka Williamse nebo zpívajícího kovboje Boba Willse, tím širší byl jeho hudební a textařský záběr. V následujících dekádách spojí dobrý příběh s naleštěným soundem moderního country-popu. Udrží ale glanc a zůstane jedním z nejlepších písničkářů své éry.

Student řečtiny na Univerzitě Severního Texasu se po přestupu na Kalifornskou univerzitu orientoval na středověkou literaturu. Trochu zvláštní vybavení pro countrymana… Poté, co se chvíli otrkával v losangeleských klubech, podepsal nadějný skladatel vydavatelskou smlouvu se společností Sparrow Music. První ostruhy si vysloužil jako tvůrce písničky What Am I Doing Hangin’ Round, která se objevila na hitovém albu Pisces, Aquarius, Capricorn & Jones Ltd. od skupiny The Monkees. V ní účinkoval Michaelův kamarád Michael Nesmith, kterého znal Murphey z Texasu a s nímž kdysi založil svou první kapelu Trinity River Boys. The Monkees, známí z televizního seriálu, pomohli Murpheymu ke světovému úspěchu. U firmy, která vydávala jejich elpíčka, pak Michael spolu s dalším texaským přítelem Boomerem Castlemanem vydal desku Lewis & Clarke Expedition, načež se – dobře zajištěn – v osmašedesátém uklidil do malebné vesničky Wrightwood v kalifornském pohoří San Gabriel, sousedícím s Mohavskou pouští. Zde se pustil do psaní vlastního repertoáru, s nímž potom zahájil sólovou kariéru. Přidal se k hnutí „outlaw country“ a zařadil se po bok interpretů, jako jsou Willie Nelson nebo Kenny Rogers, který z jeho písní (na téma opuštěného města duchů v Mohavské poušti) sestavil celé album The Ballad Of Calico.

V roce 1971 podepsal Murphey kontrakt s firmou A&M. Tento šťastný krok inicioval producent Bob Johnston, který stál za nejslavnějšími deskami Boba Dylana, Johnnyho Cashe, Leonarda Cohena či dua Simon & Garfunkel. Johnston si zpěváka všiml v jednom dallaském klubu a do roka s ním v Nashvillu natočil přelomové album Geronimo’s Cadillac. Titulní píseň, kterou s Murpheym napsal Charles Quarto, byla inspirována snímkem zachycujícím apačského duchovního vůdce a šamana Geronima za volantem luxusního vozu (ve skutečnosti to nebyl cadillac, ale auto značky Locomobile). Roku 1973 vyšlo album Michael Murphey (tak se zpěvák představoval, dokud se nerozhodl, že se musí odlišit od herce Michaela Murphyho, a nezačal používat prostřední jméno Martin).

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Na pole on chodíval aneb Za vším hledej Tháma!

Roku 1813 rozšiřovalo se po Čechách následující prorocké epigramma o pádu nového císaře Francouzů, kteréž se, než rok minul, uskutečnilo: „Na pole on chodíval a bil se a vyhrál. Přes rok vyhráti nepůjde na pole on.“

Hříčky se slovy „Na pole on“ a „Napoleon“ – ale v smyslu Napoleonu příznivém – použil ponejprv r. 1809 Václav Thám, který tenkráte ve Vídni byl a se ucházel o jakousi professuru, když Francouzové Vídně se zmocnili. Thámova básnička odevzdána Napoleonovi, který českého básníka odměnil hrstí dukátův, avšak báseň ta stala se pro Václava Tháma osudnou, nebo pro ni odmrštěna žádost jeho o professuru a sděleno mu, že veřejného úřadu již nedosáhne v rakouském mocnářství.

(Lumír, 19. června 1862)

Osud českého buditele Jana Šimona Václava Tháma (1765–1816) patří k nejtajemnějším v dějinách celé naší literatury. Nebýt Aloise Jiráska a jeho románu F. L. Věk, v němž hraje Václav Thám zásadní roli (v televizním zpracování jej ztvárnil Radovan Lukavský), nevěděla by širší veřejnost o tomto velkém vlastenci asi vůbec nic. A přece jen málokdo prospěl českému národu tolik jako onen problematický a rozporuplný syn Valdštejnových dvořanů, narozený v přepychu pražského Vladštejnského paláce.

Thám byl tím, kdo si jako první uvědomil, že má-li se domácí kultura pozvednout na úroveň ostatních zemí, musí mít nejen stálé divadlo hrající v českém jazyce, ale především nosný repertoár. Vystudovaný filozof – a jednu dobu úředník pražské policie – napsal téměř padesát her (částečně ztracených), včetně dramat o Břetislavovi a Jitce, dívčí válce nebo o vpádu Švédů do Prahy. Některé z nich uvedlo Královské-císařské vlastenecké divadlo v dolní části Václavského náměstí, v takzvaných Kotcích. Dřevěná budova divadla byla všeobecně známa jako Bouda. Podle Josefa Jiřího Stankovského, autora románu Vlastencové z Boudy, stála „uprostřed koňského trhu naproti hospodě U Císařských, zadním průčelím proti kašně, na níž nalézala se socha knížete Václava později více do předu pošinutá“. Roku 1789, po pouhých třech letech existence, divadlo zaniklo, což se tehdy vykládalo jako útok na českou identitu, jenže skutečnost je taková, že si na sebe Bouda jednoduše nedokázala vydělat.

Deset roků nato Václav Thám, mladý muž v Kristových letech, definitivně opouští pražskou divadelní scénu. Dalších sedmnáct let prožije jako kočovný herec, načež záhadně zemře v cizině. Víc nic. Tečka. Ten, kdo má rád Jiráskova F. L. Věka, jistě ví, že „cherchez le femme“, tedy za vším byla žena. O Thámově soukromí se v minulosti vedly spory. Novější výzkum ukázal, že Thám měl dvě manželky: poprvé se oženil v září 1793 s Josefou, dcerou herce L. Heima, která záhy zemřela. Podruhé si vzal německou herečku J. Groisingerovou, a právě s ní – a s dalšími deseti herci – založil divadelní společnost, jež potom obrážela venkov s německými, nikoliv česky psanými kusy.

Jirásek ve svém románu spletl všechno dohromady: Thámovu ženu, která podle legendy měla být až do porodu němá a později Václavovi utekla s jiným (v televizním seriálu ji ztělesnila Jana Brejchová), označil za dceru Jaquese Butteaua (ve skutečnosti to byl Jean Butteau, tanečník působící ve Vídni a Praze) a dal jí jméno Paula. Jenže pověst o němé manželce, která teprve po narození dítěte zázračně promluvila, se vztahuje k Thámově první choti Josefě, kdežto parohy Thámovi nasadila až jeho druhá žena – a ani ta se nejmenovala Paula. To kvůli ní se Václav na sklonku svého bídného žití vydal do Haliče, kam se svým milencem odešla a kde posléze zemřela. Traduje se, že Thám její hrob v haličském Tarnówě nalezl a vzápětí nato tam skonal také. Údajně byl pochován vedle své nevěrné paní. A později – snad – byly jeho ostatky převezeny do Prahy na Olšanské hřbitovy a uloženy do hrobu jeho staršího bratra, učitele a překladatele Karla Ignáce Tháma. Bohužel, nic z toho nelze doložit. Těch posledních sedmnáct let je pro Thámovy nečetné biografy noční můrou. Mha před nimi, mha za nimi... Nezbývá než si domýšlet. Třeba jako Jiří Šotola v básni Na smrt Václava Tháma:

 

Tento muž – to už je dávno – na jedné štaci

se nedobře opil,

nedohrál představení, vracelo se vstupné a on šel,

šel do noci a šel ji hledat, svou ženu,

utekla mu před lety s milencem, svalnatým, krásným,

říkalo se, že pak mizerně umřela někde v Haliči,

on tedy nedohrál představení a šel

tím směrem.

 

Thám našel smrt v Haliči (dnes součást Polska) v zimě na přelomu let 1816 a 1817. Jeho pád byl ale pozvolný a dlouhý. Po odchodu z Prahy působil v Liberci a Olomouci, kde jeho stopa mizí. „Byl prý již tenkráte oddán pití a životu nepořádnému,“ potvrzuje Šotolova slova článek v Národních listech z 3. května 1889, „a proto spokojil se s místem u některého ředitele kočovného.“ podle pisatele, snažícího se rekonstruovat osudy prvních českých herců, „Thám chytil se potulné káry Thespidovy, ale při tom klesal mravně i jako herec od stupně ke stupni. Z něho nyní se stal herec prostřední, hrával úlohy komické, a potom i frašky a bezpochyby i hry kašpárkové, zastávaje mimo jiné i úlohu šatníka.“

Když přemýšlíme o tom, zda mohl Thám roku 1809 ve Vídni dostat hrst dukátů od Napoleona, a vůbec se zde ucházet „o jakousi professuru“, jeví se nám tato informace – zveřejněná ponejprve 19. června 1862 v časopise Lumír a později převzatá Národní politikou (7. dubna 1885) – jako značně nevěrohodná. I když nemožné to není. Podle fejetonu v Národních listech vystupoval Václav roku 1809 s kočovnou společností v Rábu, což je český název Győru, města v severozápadním Maďarsku, ležícím 110 km západně od Budapešti, 80 km od Bratislavy a 120 km od Vídně. Teoreticky mohl Vídní projet a jistě jí opakovaně projížděl. Zbytek však bude dílem lidové tvořivosti.

Rozhodně neobstojí domněnka, že Thám kvůli pochvalné říkance o Napoleonovi, ve Vídni a v Praze nedobře přijaté, musel z obou metropolí zmizet – a proto zvolil dráhu světoběžníka. To už spíš můžeme věřit Vladimíru Müllerovi, jenž 27. října 1940 v Národních listech v článku k Thámově 175. výročí poznamenal: „Dluhy se množily, a když Thám chtěl se svou ženou odjeti z Prahy se společností Stenzscheovou, požádal jeden z věřitelů městskou radu, aby byl dlužník zadržen a nepropuštěn dřív, dokud nezaplatí. Přesto však se Thám za brány Prahy dostal, ne-li hned, tedy později.“

„V letech 1812–1813 byl u slezské společnosti Kronesovy,“ stojí ve fejetonu z roku 1889, „a pobyl občas v některých městech moravských a českých.“ Miroslav Kačer v životopisné studii z roku 1965 dodává: „V Polsku byly sice nedávno nalezeny další nové a velmi cenné památky na Václava Tháma (...), avšak ani tyto nálezy nevnesly bohužel do temné historie Thámova hereckého kočování nové světlo.“ Víme jen to, že i v pozdějších letech se Thám občas objevoval v Praze a vešel do styku se svými pokračovateli, zejména s Janem Nepomukem Štěpánkem. Jinak ale dožil všemi nepozorován.

 

Zatímco historie

šumí nad jeho hlavou,

okolo Waterloo jsou ještě v křoví lidské nohy,

to město, kudy předevčírem prošel, byla Osvětim,

a země plná hrobů, trávy, okounů a uhlí

se tiše otřásá, jak někde v podsklepí má nový,

moderní, lesklý, naolejovaný

parní stroj.

Muž prostě umírá.

 

Slovní hříčku „na pole on“ možná vymyslel, možná nevymyslel. Kdo ví. Ale nabídnu vám jinou malou záhadu, která je s Václavem Thámem spojená a o níž – troufám si říci – skoro nikdo neví. Máme velkou naději, že ji rozřešíme. Na chvilku však musíme zabrousit do zcela jiných vod.

Znáte Jaroslava Foglara? Znáte. Duchovní otec Rychlých šípů měl ve skautském oddíle, který vedl (druhý oddíl skautů Praha, zvaný pražská Dvojka), přezdívku Jestřáb. Zatímco jeho zástupce Jarmil Burghauser slyšel na jméno Jumbo. Díky Burghauserově vkladu (v civilním životě byl uznávaným skladatelem, sbormistrem Národního divadla a znalcem díla Antonína Dvořáka) se Dvojka do dějin skautingu zapsala i po hudební stránce.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.