U c h a m ž i k y

Tuhle jsme se v autě s Dušanem shodli, že píseň Africa od skupiny Toto je naše „guilty pleasure“. O pár kilometrů dál jsme se ale stejně tak shodli, že toto není typická ukázka „provinilé radosti“ (nevím, jestli někdo tento termín oficiálně a použitelně přeložil do češtiny pokud ano, tak se tento překlad bohužel nechytl), protože to je vlastně pěkná písnička. Takže se není za co stydět! Je to vůbec zajímavý fenomén, tyhle guilty pleasures.

Je jasné, o co jde. Když se nám „proti naší vůli“ líbí něco, o čem si myslíme, že by se nám líbit nemělo. Takže máme trochu provinilý pocit. Že jsme se tak cítili ohledně songu Africa, může mít různé důvody. Možná ten, že je to extrémně provařená“ a ohraná písnička. Nebo možná to, že Toto jsou typičtí představitelé AOR, tedy rocku orientovaného na dospělé posluchače. Což není moc cool (další termín, který na uspokojivý český ekvivalent stále čeká). Ani za jedno ale písnička samotná nemůže. Když jsem k tomu přidal její jedinečnou a zvláštním způsobem tajemnou atmosféru (vždycky tam cítím tu dálku!), musel jsem se jí v duchu omluvit. Teď i písemně.

Přemýšlím ovšem, co je opakem „provinilky“? Napřed jsem si řekl, že je to asi písnička, jejíž oblibou se pyšníme, ale ve skutečnosti se nám moc nelíbí. Zní dobře, když řekneme, že se nám líbí. Jiným slovem snobismus. Je nám hloupé přiznat, že některá všemi opěvovaná záležitost nám nic neříká, tak říkáme, že říká. Když se nad tím ale zamyslím více, připadá mi, že v tomto případě se nejedná o opak GP. Je to jen jiný projev téhož. Tedy, že nám jde víc o to, jaký dojem na ostatní dělá náš vkus než to, jak na nás působí samotná hudba. Když se nad tím tedy zamyslím ještě hlouběji, přesnějším opakem guilty pleasure je spíš určitá provinilá „neradost“ z dobré hudby. Ten pocit znám. Poslouchám něco, co považuji za skvělé (namátkou například Sigur Rós), moc se mi to líbí, ale z nějakého důvodu mě to nechytne za srdce. Vím, že jsou skvělí, slyším to, ale nějak se do toho neprocítím.

Nedělám si ale žádné násilí. Skvělé muziky, která na mě působí, je spousta. Zároveň na svou „provinilou neradost“ nezanevírám. Kolikrát se stane, že hudba co se mnou jednou nic moc nedělala, mě v jiné souvislosti, náladě, prostředí zcela uhrane. Stává se to i ono. Jako Toto.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *