Tak nám pozvolna končí „brat summer“. Léto spojené s albem Brat Charli XCX. Tento trend byl napůl marketingem a napůl přirozenou mánií, která zasáhla více i méně pravověrné fanoušky. Charli ale nestavěla na vodě. Už víc jak deset let vydává desku za deskou a nestojí na místě. Občas se dotkne mainstreamu, ale zároveň se nebojí prozkoumávat i méně líbivé zákruty současného (alternativního) elektronického popu. Takže i když to může vypadat, že se najednou proslavila přes noc, ve skutečnosti těch nocí bylo přibližně čtyři tisíce. Těžko říct, kdy nastal ten oBrat. Brat je slovensky bratr, ale anglicky fracek, drzoun. A že se XCX chová frackovitě a bez obalu, ukázala už obalem. Pouze plocha zelené barvy v ne příliš pěkném odstínu (PANTONE® 3507 CP), kde se uprostřed vyjímají ona čtyři černá, ale rozostřená (jakoby v nedostatečném rozlišení zvětšená) písmena. Na první pohled až amatérský obal byl nablblý i rafinovaný zároveň. Svým způsobem to byl totiž digitální ekvivalent spreje a šablony. Pohrdavé „to bych uměl i já“ se rychle změnilo v nadšené „vždyť to bych uměl i já!“ a sociální sítě brzy zaplavily fanouškovské adaptace této brat-estetiky. Což kulminovalo tím, že ji pro svou internetovou kampaň využila i prezidentská kandidátka Kamala Harris.
Ještě k obalu. Jeho drzost by samozřejmě nefungovala, kdyby ji použil neznámý začínající umělec. Potvrzení, že jde o umělecký záměr, a ne diletanství nebo nedostatek rozpočtu, tomu dodává právě „váha“ interpreta. Oprsklost se tak stává součástí vizuální hodnoty. Párkrát už to takhle v popmusic zafungovalo. Jako obvykle, jeden z prvních a zároveň nejhlubších zářezů mají The Beatles. Udělat čistě bílý obal bezejmenné desky (pouze s decentně vyraženým názvem kapely) chce odvahu a sebevědomí. Podobně výrazný ne-obal mělo i comebackové Bowieho album The Next Day; recyklovaný obal staré desky s bílým čtvercem, který většinu z něj překrývá, také skýtá příležitost k nekonečným debatám, zda je tak dobrý, nebo tak špatný. Podobně zábavně lakonický přístup projevili i P.I.L., jejichž album Album se jmenovalo na každém nosiči jinak – podle toho kterého nosiče. Výtvarně pak odkazovalo na extrémně nevýrazná, levná, prázdná hudební média.
Ve vizuální frackovitosti měla tedy Charli XCX své předchůdce. Na rozdíl od nich má ale výhodu současné internetové instantnosti, kdy si takový nápad může okamžitě začít žít vlastním životem. Ale přeci jen, ať je obal desky jakkoli (ne)nápaditý, hlavní je její obsah. Kdyby si na kritiky kompilujícím serveru metacritic.com nevysloužila skóre 95 % (letos zatím nejvyšší!), žádné brat summer by se asi nekonalo. Nebo by bylo jen velmi vlažné.