Občas přemýšlím, proč mám tak rád hudební nosiče. Líbí se mi všechny, i když všechny (naštěstí) nesbírám. Edisonův váleček například nemám ani jeden. Stejně jako třeba 8 Track, což, mám pocit, byla spíše americká doména. Myslím, že to byla v podstatě taková neohrabaná kazeta. Laserdisc také nemám žádný, ale líbí se mi moc! Minidisky mám jen ty, které jsem nahrával, „originálku“ jen jednu a to proto, že byla jako bonus ke koupi přehrávače.
Proč mě ale tyto předměty pořád tak fascinují? Důvodů je asi více: sběratelská povaha, chuť podpořit tvůrce, estetická přitažlivost nosičů nebo třeba i to, že jejich obaly často obsahují dost informací, které mě zajímají. Možná je ale hlavním důvodem mé vášně ještě něco jiného. Pocit, že jejich prostřednictvím mohu dosáhnout nedosažitelného: Dotknout se hudby! Protože ten fyzický předmět je vlastně přesný opak hudby, nejnehmotnějšího ze všech druhů umění.
Ať už je za tím, co chce, nosiče rád sbírám, poslouchám, prohlížím si je na obrázcích nebo si čtu o jejich historii. A také mě baví vymýšlet si alternativní vývoj této historie. Zrovna teď jsem o tom přemýšlel, když jsem poslouchal několik singlových přírůstků do své sbírky z přelomu osmdesátek a devadesátek (Neneh Cherry, Living Colour, B.A.D. II). Představoval jsem si, jaké by to bylo, kdyby vývoj cédéček probíhal jinak. Můj srdcový (a rozhodně nejroztomilejší!) hudební nosič, je mini CD singl. Takový ten osmicentimetrový distíček. Vejde se na něj asi 23 minut záznamu, tedy zhruba tolik, co na jednu stranu klasické vinylové desky. Napadlo mě: proč tenkrát firmy Sony a Philips při vývoji CD nešly tímhle směrem? Že by vyvinuly oboustranné mini CD (kdyby se ale z tohohle stal standard, tak by mu nikdo neříkal „mini“), které by svým způsobem kopírovalo klasickou desku, včetně pauzy při jejím obracení. Podle mě by to mělo něco do sebe! Malá cédéčka by zabírala mnohem méně místa a nelákala by kapely k přehnaně dlouhým stopážím alb, jako se to dělo s masivním nástupem CD v devadesátkách… Vývoj šel ale jinam, v Sony prý tenkrát měli podmínku, že CD musí pojmout 74 minut a 33 vteřin, aby se tam vešla celá Beethovenova Devátá. Dobře, chápu; neustálé otáčení čtyř stran malého 2CD by asi bylo dost otravné. Museli tedy zvětšit disk a přidat kapacitu. Na druhou stranu, nemuseli vymýšlet, jak dát záznam i na druhou stranu.