Uchamžiky

Jedna hudebně-smutná zpráva tohoto léta je, že zemřel Alan Vega. Výtvarný umělec, známý především jako zpěvák newyorských Suicide, posléze na sólové dráze, zpestřované různými spolupracemi (například s Alexem Chiltonem či finskými Pan Sonic) a příležitostnými návraty domovské kapely. Nespáchal sebevraždu, jak by možná někdo od frontmana Suicide očekával. Na provokatéra a zpěváka, který se vždycky rád pohyboval na hraně, odešel vlastně skoro až nepatřičně – v 78 letech, poklidně ve spánku. Alan Vega rád šokoval celý svůj život.
V poslední době například tím, že oslavil své 70. narozeniny vydáním několika split-vinylů s mladšími umělci/gratulanty. Šok nepramenil z vydání těchto desek, ale z toho, že mu bylo sedmdesát! Celou dobu totiž o něm panovalo přesvědčení, že je o deset let mladší. Většina biografií do té doby udávala jako rok narození 1948. Správná odpověď je 1938.
Vzpomínám si, jak jsem poprvé slyšel první desku Suicide z roku 1977. Skoro mě až vystrašila. Hlavně desetiminutová skladba Frankie Teardrop. Jednou jsme si jí na chalupě potmě pustili s Bublajsem a zjistili jsme, že se opravdu dá z hudby bát. Syntezátorové neučesané elektronické chuchvalce, které produkoval Martin Rev (druhá polovina kapely) a nad tím nervní, značně naechovaný elvisovský zpěv, mumlání a nečekané výkřiky. Jako jeden ze svých nejzásadnějších 31 songů ji do své knihy zařadil i spisovatel Nick Hornby. I když s doporučením, ať si tuhle písničku necháte od někoho nahrát na kazetu, poslechnete a pak smažete, protože jednou vám to bude stačit. Což chápu, ale já bych určitě nemazal! Ostatně Vega a Rev se s tím také nemazali.
Krom toho, Suicide (mimochodem vůbec první kapela, která své vystoupení na letácích už v roce 1970 inzerovala jako „punkmusic“!) neprodukovali jen takovéto nervní arty výstřelky. I když si toho málokdo všímal, byli to zároveň skrytí hitmakeři (před hitparádovými úspěchy se ale ukrývali opravdu dobře). Kapela, na jednu stranu příliš radikální i pro punkové publikum, měla zároveň své zaryté fanoušky i v takových „mainstreamových“ personách jako byl Ric Ocasek či dokonce sám Boss, Bruce Springsteen.
Odchod významného hudebníka je vždycky smutný. V případě Alana Vegy může být alespoň malou útěchou, že žil o deset let déle, než si všichni mysleli.

Jedna hudebně-smutná zpráva tohoto léta je, že . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář