Uchamžiky

Nedávno jsem odpovídal v anketě na otázku „Jaká je vaše nejoblíbenější kapela jednoho hitu, když byste si odmysleli tento hit?“ Přiznávám, odpovídal jsem v duchu, protože anketu jsem si vymyslel sám. Ale já se rád ptám na otázky, které mě zajímají. I sebe. „One hit wonder“ zní jako poměrně krutý verdikt. Ale jak říká (byť trochu posmutněle) nejeden jeho interpret, lepší jeden hit než žádný! Dnes bych rád vytáhl na světlo dvě desky těchto „jednohitistů“, které jsou překvapivě celé skvělé.

Jak OHW definovat? Každá kapela má jeden hit největší. Ale když má ještě další, které za tím největším tolik nezaostávají, pak se do této škatulky nedostane. Jaký má být ale přesně rozestup nejúspěšnějšího od toho druhého nejúspěšnějšího hitu? Těžko říct. Nakonec stejně rozhodne intuice. Například 4 Non Blondes v devadesátých letech vyletěli nahoru s What’s Up (tam hned zjistili, co tam je) a pak zase rychle dolů. Potom je tu druhý model – hit omylem. U interpreta hitově neambiciózního. Například Don’t Worry, Be Happy. Bobby McFerrin je, papírově vzato, také interpret jednoho hitu, ale těžko někdo shrne jeho kariéru tak, že měl obrovský hit, na který se mu už nepodařilo navázat. Ale zpět k mé anketě.

Jedna z mých nejoblíbenějších desek Neue Deutsche Welle je Trio od skupiny Trio. A to i kdyby na ní nebyla Da Da Da (na prvním vydání opravdu nebyla). Celé album má výborný, zdánlivě neumětelský (ve skutečnosti pečlivě propracovaný), „levný“ zvuk. Zvuková estetika poplatná době a zároveň nadčasová. A skvělých písniček je tam spousta: Sunday You Need Love Monday Be Alone, Sabine Sabine Sabine, Broken Hearts For You And Me

Ze stejné doby je i má další oblíbená kapela, která by mohla být synonymem termínu „one hit wonder“: The Buggles. Její jméno málokomu něco řekne. Ale jakmile pustíte první takty Video Killed The Radio Star, každý se začne mimoděk usmívat. Písnička, která odstartovala MTV. Kapela byla svého druhu raritou, protože stála na pomezí tehdy naprosto znesvářených táborů, nové vlny a prog-rocku. A když během natáčení druhého alba zjistili, že ve vedlejším studiu točí „dinosauři“ Yes, šli oba členové Buggles za nimi, jestli by nemohli k nim do kapely. A kupodivu, Yes jim řekli ano. To je v dějinách popu možná nejneobvyklejší „přeběhnutí“ – od new wave k artrocku. Každopádně jejich prvotina The Age Of Plastic stojí celá za poslech, protože chytrým způsobem všechny tyto zdánlivě neslučitelné hudební proudy spojuje do skvělé, a i po letech zábavné koláže. Ostatně, hudba je jen jedna, že. Dobrá nebo špatná.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *