Uchamžiky

Přestávám už pomalu sbírat dvd, ale CD a LP se nevzdám! U filmů dokážu nosič oželet a více využívat internetové platformy. A na nich jsem si tuhle pustil dokumentární film All Things Must Pass, který je, mimo jiné, právě o rozporu mezi „nosičovým“ a „streamovým“ přístupem k životu. Vzestup a pád Tower Records.

Mám velmi vřelý vztah k jakékoli síti megaprodejen s hudbou (dokud ještě existovaly), ale Tower Records pro mě vždy byly srdeční záležitostí. Byla to první obří prodejna s deskami, v jaké jsem se kdy ocitnul. Několik jejich žlutočervených tašek dodnes schraňuji (své barvy bezelstně šlohli benzínkám Shell). Netušil jsem ovšem, jak zajímavý je za nimi příběh. A na tak velkou sít nečekaně osobní. Jen ve zkratce: Russ Solomon začal roku 1961 tím, že prodával desky v koutku drogerie svého otce. Později ho přerostl a zařídil si vlastní krámek. Potom krám, pak megakrám a posléze spoustu takových megakrámů. V roce 1999 měli TR obrat více než miliardu dolarů. O pět let později ohlásili bankrot. Konec smutný, všechno smutné, řeklo by se. Ale úplně to tak není ze dvou důvodů.

Za prvé, během dlouhé existence řetězce se nashromáždilo spousta veselých historek z prodávání. Například Elton John chodil do Towers pravidelně každé úterý v deset, hned jak otevřeli. Měl s sebou notes s hudebními tipy a řidiče s krabicí, který postával za ním a odchytával jeho úlovky. Alba kupoval po dvou a více kusech, podle toho, kolik měl momentálně domů – do každého jedno… Legendární byla také uvolněná zaměstnanecká morálka; když v 70. letech ve velkém nastoupil kokain, nejenže nad tím šéfové přimhouřili oči, ale dokonce ho svým zaměstnancům propláceli! V účetnictví to bylo vedeno jakožto „palivo do nákupních vozíků“.

A za druhé, jedna bašta Tower Records zůstala nedobyta – Japonsko. To se od mateřské společnosti v roce 2002 oddělilo, takže bankrot se ho netýkal. Pokud jsem tedy doposud neměl důvod do tak vzdálené země cestovat, teď by se jeden našel…

Co je lepší? Menší obchůdek s rodinnou atmosférou nebo bezedný megastore? Pro hudebního fanouška těžká otázka. Pocitově tíhnu spíš k menším obchůdkům. Ale to, jak si člověk s očima navrch hlavy připadá malý a ztracený uprostřed nepřeberného množství nosičů přesněji vyjadřuje můj pocit z hudby. Po shlédnutí dokumentu je pro mě Tower Records to nejlepší z obou světů – megastore s rodinnou atmosférou.

Napsat komentář