Mute, 2022, 50:07
Na podzim jsme i na stránkách UNI probírali kvality poslední řadové desky Yanna Tiersena Kerber a po pár měsících tu máme další, přiznaně neplánovanou dlouhohrající desku francouzského multiinstrumentalisty žijícího už delší dobu na ostrově Ouessant, na kraji Keltského moře, u pobřeží Bretaňského poloostrova. Základním impulzem byla pozvánka na festivalu Superbooth, berlínského svátku milovníků syntezátorů a modulárních zařízení. Yann vzal základní materiál loňské kolekce a začal ho upravovat pro potřeby čistě analogově elektronického vystoupení. A jak to tak občas bývá, skladby se pod rukama začaly proměňovat tak radikálním způsobem, že z něho na konci vznikl úplně nový materiál, který aktuálně vychází na desce 11 5 18 2 5 18. Vztah autora soundtracku k filmu Amelie z Montmartru k elektronice je dlouhodobě vřelý, viz jeho působení v čistě elektronickém triu ESB alias Elektronische Staubband. Přesto čistě instrumentální album (až na závěrečný track s vokálem Yannovy ženy, zpěvačky Emilie Quinquis), je asi nejradikálnějším počinem jeho sólové kariéry. Většina skladeb se točí kolem pečlivě přeprogramovaných, přesamplovaných a přemíchaných nápadů, které nakonec zahrnují i úryvky z jiných desek Yannovy kariéry. Album nemá potřebu vydávat se na dlouhé sekvencerové výpravy po vzoru velikánů berlínské elektronické školy, kopírovat slavného krajana Jeana-Michela Jarrea, ani neutíká do stadiónově trancových dálek, ale drží sevřenější, submisivnější podobu, i když i roztančenější pasáže na albu také najdeme. Yann jako by vzal vřelost výprav dalšího famózního klavíristy Nilse Frahma s melancholicky temnou cestou dvojice Boy Harsher. „Nerad se točím stále v kruhu, ale snažím se nacházet nová teritoria, nové výzvy, které mě ženou kupředu,“ vysvětloval mi Tiersen v rozhovoru před osmi roky. Jeho nové album 11 5 18 2 5 18 je důkazem, že i v 52 letech je tomuto předsevzetí stále věrný.