Spolu s Františkem Kupkou a Josefem Šímou nejvýznamnější český abstrakcionista – tak by se dal ve zkratce představit malíř František Foltýn (1891–1976), jehož rozsáhlou retrospektivu hostí do 15. února sály Moravské galerie v Brně.
Výstava má podtitul Košice–Paříž– Brno: jde o tři města, v nichž Foltýn, rodák ze Stachů u Sušice a absolvent pražské UmPrum, strávil podstatnou část svého života. A která – každé svým způsobem – formovala jeho výtvarný rukopis. Než se propracoval k bezpředmětné malbě, jež nynější expozici jednoznačně dominuje, pobýval na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde maloval krajinné a figurativní scény v kuboexpresionistickém stylu. Pro tato plátna jsou příznačné ostře lomené tvary a těžká, plná, skoro fauvistická barevnost; autor tu zhodnocuje zkušenost s díly Henriho Matisse (Ženy u vody, 1923), Emila Filly (Dostojevskij, 1922), ale přijímá též vlivy strohého konstruktivismu nebo naopak robustního výrazu Fernanda Légera. Náboj jeho prací je často sociální – motivy budování a názvy jako Imperialismus nebo Nezaměstnaní odrážejí Foltýnovy sympatie ke komunistické straně, do které vstoupil v roce 1923.
O rok později odchází malíř do Paříže, kde se usadí na příštích deset let a kde vytvoří svá vrcholná díla. Ačkoliv se záhy seznamuje s dalším českým exulantem Františkem Kupkou, jenž patřil k průkopníkům světové nefigurativní malby, a navštěvuje jeho přednášky – první abstraktní kresby, akvarely a oleje, které vytvoří, jsou jiné povahy. Ladné, nevýbojné, skoro uzavřené tvary, víc oblé než ostré, a teplé, měkké a lehce melancholické barvy souznějí spíš s artificielismem Štyrského a Toyen, kteří ostatně v té době ve městě nad Seinou rovněž pobývali, anebo s lyrickou abstrakcí Josefa Šímy. Foltýnova plátna si, byť nemají žádnou realistickou předlohu, stále drží jakési těžiště , střed, k němuž se upíná divákova pozornost. Malíř své obrazy nechával bez názvů, což v galerijních sálech umocňuje dojem, jako by se motivy přelévaly z jednoho plátna do druhého.
Ve čtyřiatřicátém roce Foltýn přijíždí zpět do Čech a usazuje se v Brně. Nynější výstava sice předvádí také práce některých jeho žáků (A. Ságner, V. Plocek nebo V. Tittelbach), ale malířova deziluze z minimálního zájmu, který zdejší umělecké kruhy jevily o abstrakci, jej dovedla k rozhodnutí znovu oživit své kořeny. Zpočátku maluje přízračně temné a bezútěšně pusté výseky venkovských krajin, později se jeho paleta prosvětluje a Foltýn, stále věrný komunistickému ideálu, přestupuje na pozice socialistického realismu. Vznikají plátna Studie k Únoru (1950) či Hornické zátiší (1964) – a malíř získává titul Národního umělce a Řád práce. Po srpnu osmašedesátého roku, kolem své osmdesátky, se ještě několika obrazy symbolicky vrátí ke svému vrcholnému období z přelomu 20. a 30. let. Dílo Františka Foltýna sice svébytně zazářilo jen na ploše jednoho desetiletí, a k tomu v cizině – ale jeho výrazová magie platí i po sedmdesáti osmdesáti letech. A naštěstí je brána v potaz už i v jeho domovině.