Vídeň vystavila šílenou lásku surrealistů a abstraktních expresionistů. Vídeňské Kunstforum od března do června hostilo rozsáhlou expozici ze soukromé sbírky 
manželů Ully a Heinera Pietzschových. Pod titulem Šílená láska, vypůjčeným z románu Andrého Bretona z roku 1937, bylo v sedmi místnostech galerie vystaveno víc než sto třicet obrazů, kreseb, soch a objektů, jejichž společným jmenovatelem byly surrealismus a expresionismus – tedy dvojice výtvarných směrů, které si v dějinách umění nadvakrát předaly štafetu. Figurativní expresionismus malířů ze skupin Die Brücke a Der Blaue Reiter z prvních dvou dekád dvacátého století předznamenal a roznítil surrealistickou revoluci, která vyslala do světa svůj první manifest v roce 1924, aby ji s koncem druhé světové války přelil novou, tentokrát abstraktní vlnou.
Pro vídeňskou výstavu bylo klíčové právě napětí mezi figurální a nefigurální malbou, respektive mezi reálnou předmětností a čistě abstraktními kompozicemi nebo improvizacemi. A to jak v případech jednotlivých malířů, tak expozice jako celku. Ernstův obraz Lotovy dcery (1941) znázorňující ženské tělo, na němž se rozrůstají cáry krvavě rudých šatů, je jen o pět let starší než jeho neméně krvavý dekalk Mikrob, v němž můžeme zahlédnout jak horizont Marsu, tak ňadro, anebo dýmající vulkán. K abstrakci tíhne André Masson, jehož dynamické kresebné konvulze explodují barevností, stejně jako s nefigurativním obrazem koketuje, ale nikdy se mu nepoddá Pablo Picasso. Skutečnost, i když pokaždé trochu posunutá po individuálních souřadnicích, je výchozím bodem pro Magrittovy gagy a optické klamy, pro lyrickým erotismem nadlehčovaná plátna Francise Picabii, Balthuse nebo Tamary de Lempicky, pro sadomasochistickou erotikou rozbouřená tělesná torza Hanse Bellmera, ale také pro Delvauxovy tajemné houfy žen, vyrušených z důvěrného šepotu uprostřed metafyzicky tíživých a nedozírně prázdných náměstí. Na poli abstrakce uvádějí do pohybu své vizuální hry Yves Tanguy, Wolfgang Paalen, Oscar Dominguez nebo Joan Miró, jehož monochromní plochy čeří pouze jednoduché tahy štětcem. A potom američtí expresionisté pře lomu čtyřicátých a padesátých let: Rothko, Newman, Tworkov, Reinhardt, de Kooning nebo Pollock, jejichž plátna vyplňuje už jen samotné tvůrčí gesto – emoce jsou tu přelity do prudkých tahů štětcem, po kterých divákovo oko může donekonečna klouzat a ztrácet se v nich.
Vídeňská expozice s podtitulem Od Dalího k Baconovi ale z výchozí linie od surrealismu k abstraktní expresi několikrát mírně odbočila, a právě v těchto odbočkách se zdála nejsilnější: magnetizující jsou obrazyjihoamerických malířů Roberta Matty, Wifreda Lama, Diega Rivery nebo Fridy Kahlo, v nichž se smysl pro iracionalitu propojuje s lidovou mytologií; živel pohrávající si s pestrobarevnými ovály v kompozicích Hanse Arpa vyrůstá víc z dada než ze surrealismu, stejně jako kleeovsky redukovaná postava na plátně rumunského Francouze Victora Braunera; Alexander Calder zmíněnou odbočku protahuje až do žánru kinetického umění. Titulní Salvador Dalí byl v Kunst foru předveden ve svém klasickém hávu šikovného mistra zneužívajícího akademickou malbu k detailnímu zachycení svých delirantních vizí. Daleko víc překvapil a zranil Francis Bacon, na jehož obrazu z poloviny sedmdesátých let se nervózně chvějí zdeformované, rozšklebené a barevně agresivní postavy. Jejich život byl oproti vzdušným fantaziím meziválečného surrealismu divákovi až děsivě blízko – skoro na dotek.
Šílená láska (Verrückte Liebe).
Od Dalího k Francisu Baconovi.
Surreálné umění ze sbírky
Ully a Heinera Pietzschových.
Kunstforum (Freyung 8), Vídeň.