Znovu objevená malířka Milada Marešová

„Věřím v ženy; mohou mít skutečně velký vliv na život. Jen musí chtít a potom to zajisté zmohou.“ Milada Marešová.
Moravská galerie v Brně představuje do 25. května monografickou retrospektivní výstavu neprávem opomíjené malířky, kreslířky a ilustrátorky Milady Marešové (1901 –1987).

Milada Marešová se narodila do středostavovské intelektuálně založené rodiny v Praze. Jako jedné z prvních studentek jí bylo umožněno roku 1919 zapsat se na zdejší Akademii výtvarných umění, která právě otevřela své školské brány ženám. Navštěvovala malířský ateliér Vojtěcha Hynaise, jenž svým studentům poskytoval jako výtvarník náležející ještě k bývalé generaci Národního divadla především výbornou technickou průpravu.
Nové stylové i obsahové impulsy musela proto Marešová hledat v zahraničí. V roce 1922 podnikla studijní cestu po Německu, kde na ni silně zapůsobily sociálně kritické proudy tehdejší realistické malby, souhrnně označované jako nová věcnost. Následující rok pak strávila několik měsíců v Paříži, která ji na dlouhou dobu uhranula svým každodenním pulzujícím životem.
Po návratu do Čech se začala naplno věnovat profesionální práci malířky a ilustrátorky. Své osobitě snové vidění světa promítala jak do velkoměstských výjevů, tak do intimně lyrických témat. Pohledy na lidským hemžením zaplněné bulváry, parky a kavárny střídají v tomto raném období figurální náměty v krajině či portréty žen a dětí. Spojuje je zvláštní tesklivá atmosféra, jež podle Václava Tilleho, jehož byla dvorní ilustrátorkou, vycházela z jejího pesimisticky bolestného nitra. Základem její tvorby se však natrvalo stává individualizovaná lidská figura, která se díky svému grotesknímu a melancholickému výrazu zároveň dostává až na samou hranici magického realismu.

První samostatnou výstavu uspořádala Marešová již roku 1925 v Topičově salónu v Praze. O pět let později, po návratu ze své další studijní cesty do Paříže, vystavovala dokonce v Aventinské mansardě, která patřila k jedné z nejprestižnějších pražských galerií.
Marešovou vždy přitahovalo téma ženství: zasazovala se o nový, minulostí nepokřivený pohled na ženu. Snažila se výtvarně odkrýt to, co po staletí zůstalo ukryto pod nánosy idealizovaných ženských portrétů vytvořenými muži-umělci. Nepojímala ženství jako nedotknutelný ideál, pokoušela se jej naopak nahlížet v rozličných postojích a situacích. Zajímaly ji konkrétní osudy žen v soudobé moderní společnosti. Přetvářela je v obrazové mikropříběhy, do kterých otiskovala také část svého vlastního já. Její tvorba však zároveň směřuje k vytvoření obecné ženské typologie, v níž nalezneme jak smyslné exotické krásky a potutelně se usmívající vdané ženy, tak i osamělé melancholické dívky a věkem a starostmi sešlé stařeny. Přední místo v její pomyslné portrétní galerii však zaujímají nevěsty a vdovy, jež se stejně jako i její ostatní ženské figury vyznačují záměrnou výrazovou statičností a tajemně drásavým pohroužením do sebe samých.
Marešová měla silně vyvinuté sociální cítění, jež ji především ve třicátých letech vedlo k zachycování neradostného života na okraji společnosti. Vedle těchto pochmurně tíživých výjevů z městské periferie a dělnických čtvrtí ji však malířsky neustále vábila Paříž se svými do noci otevřenými kavárnami a cizokrajnými tanečnicemi. Exotickým námětům se věnuje i v souboru kreseb z Koloniální výstavy v Paříži, kterou ve třicátých letech navštívila.
Větší část druhé světové války Marešová strávila v ženské káznici Waldheim, kam byla převezena nedlouho po zatčení gestapem roku 1940 za spolupráci na ilegálním časopise V boj, do nějž jako ilustrátorka přispívala.
Po válce pak téměř na dvacet let přerušuje svou malířskou práci a věnuje se převážně ilustrování knih, kterých za svůj život výtvarně doprovodila na dvě stě. V šedesátých letech podnikla cestu do Číny, kde pro sebe znovu objevila kouzlo malby. Pozdní tvorba autorky se pak nese ve jménu návratu k jejím oblíbeným velkoměstským námětům ze dvacátých a třicátých let.
Poválečné dějiny umění téměř zapomněly na dílo této umělkyně, jež se v kontextu domácí dobové produkce vyznačuje jak vysokou kvalitou, tak i nevšední originalitou. Brněnská výstava spolu s knihou Martiny Pachmanové nazvaná Milada Marešová: malířka nové věcnosti splácí tak alespoň částečně tento dluh české kunsthistorii i autorce samotné.