Nepřehlédnutelnou architekturu Jeana Dubuffeta poznáte na první pohled. Zdá se být v pohybu, je neklidná, přetékavá. Nerespektuje zásady geometrie ani symetrie. Vyvolává ve mně představu svobodomyslného puzzle. Nikdy jsem nevěděl, odkud ji začít pozorovat. Kam upřít svůj pohled. V prostoru působí výstředně, ale současně je s ním v harmonii. Povyšuje ho. Z výrazné barevnosti děl a z hravosti jejich forem vnímám estetickou příbuznost s Friedensreichem Hudertwasserem či Niki de Saint Phalle.
foto: Jiří Hnilica
Mimochodem posledně jmenovaná, o generaci mladší Niki, jež byla v jednom z minulých dílů zmíněna jako partnerka Jeana Tinguelyho, bude mít na podzim 2025 v Paříži s Dubuffetem společnou výstavu. Organizuje ji nadace Jeana Dubuffeta, která od roku 1972 umělcovo dílo spravuje. Sídlí na adrese 137 rue de Sèvres v šesté pařížské čtvrti. Chodím tam rád, zazvoním na nenápadný zvonek a otevřou se mi dveře vedoucí na skrytý dvůr. Na jeho konci se nachází dvoupatrová budova, kde Dubuffet mezi lety 1962–1975 zpřístupňoval svou slavnou sbírku Art brut.
Ale to píši jen mezi závorkami. Dubuffet by byl nepřehlédnutelný i bez citované výstavy. Jeho sochařské a architektonické realizace poslední třetiny 20. století jsou unikátní samy o sobě. V Paříži a v jejím okolí je jich sedm. Další jsou ve Švýcarsku, Holandsku, ale také v Japonsku, a především ve Spojených státech. Všude tvoří výjimečnou součást veřejného prostoru. Zaměřím se podrobněji na tři z nich, protože všechny jsou dostupné z francouzského hlavního města vlaky RER. Umění milovní turisté k nim putují jen zřídka a ti ostatní nikdy. Nesou poetické názvy: Closerie Falbala v Périgny-sur-Yerres, Tour aux Figures na ostrově Saint-Germain v Issy-les-Moulineux a Chaufferie avec cheminée ve Vitry-sur-Seine.
Jsou osobnosti soudobého umění, jež jsou veskrze revoluční. Prorazí nové cesty. Určí nové směry. Vystoupí-li z galerijních zátiší do veřejného prostoru, znásobí tím formování obecného vkusu. Přesně takový Jean Dubuffet byl. Přitom jeho umělecká cesta nebyla vůbec přímočará. „Nepovažuji se za profesionálního, ale amatérského umělce,“ říkával. „A chci, aby to tak i zůstalo.“ Desetiletí balancoval mezi obchodní a výtvarnou kariérou. Předurčilo ho k tomu rodinné prostředí.
Narodil se dne 31. července 1901 v přístavním městě Le Havru do zajištěné rodiny obchodníků s vínem. Od mládí se zajímal o hudbu, literaturu a malbu, ale umělecké školy pokaždé opustil. Bránil se akademickým pravidlům, hledal vlastní výraz. Opakovaně dospěl k rozhodnutí, že štětce a paletu definitivně odloží. Opakovaně rozhodnutí změnil. Hodně cestoval, živil se – podle rodinné tradice – jako obchodník s vínem v Paříži. K umění se naplno vrátil až ve 30. letech, kdy se také podruhé oženil. Vzal si známou postavu pařížské umělecké scény z Montparnassu Lili Carlu.
Dubuffetova první samostatná výstava v galerii René Drouin na Place Vendôme v roce 1944 Paříž šokovala. Jeho styl byl provokativní, formálně zcela nespoutaný, doslova „brutální“. Odmítl všechny tradice klasické malby, ale i kubistické či surrealistické avantgardy. Vysmál se jejich akademismu a zkostnatělosti. Ale současně na ně navázal chutí provokovat a ukázat, že hybatelem jakékoliv umělecké činnosti je inovace. Hledal pouze cestu k vlastní tvorbě čerpající v hlubinách podvědomí.
Není náhodné, že čtyřicetiletý malíř ve stejné době začal sbírat díla neškolených, často zcela na okraji žijících autorů, antiumění duševně nemocných. Začal tak vytvářet dnes již ikonickou sbírku Art brut. Zmiňovaný pojem vytvořil a postavil proti sobě dva umělecké světy. „V umění existují (vždycky a všude) dva řády. Existuje umění běžné (nebo zdvořilé) (či dokonalé) – tomu se říkalo podle dobové módy umění klasické, romantické, barokní nebo jakkoli jinak; ale vždy je to totéž. A pak existuje Art brut – divoké a plaché jako laň. Jste vyznavačem dokonalosti? Jste na špatné cestě,“ napsal v roce 1947.
Dubuffet chtěl umělce sesadit z piedestalu výjimečnosti. Umění pro něj nesledovalo vývoj na cestě od primitivního, naivního, po to vrcholné. Vyžadoval, aby se osvobodilo od pravidel a neustále hledal způsoby, jak nově vnímat svět. Experimentoval s materiály: štěrk, písek, dehet, vulkanický kámen nebo papír-mâché, později polystyren a epoxidová pryskyřice. Jeho obrazy získaly dosud nevídanou fyzickou strukturu.
Dubuffetův umělecký vzestup byl prudký a rychlý, plný paradoxu. Umělec uctívající vše, co stálo na okraji, patřil k nejoceňovanějším a nedražším žijícím výtvarníkům doby! Svou první retrospektivu měl v pařížském Muzeu dekorativního umění již v roce 1960. S úspěchem prodával po celém světě. Ještě za svého života vytvořil nadaci. Nikdy nezapřel svou duši obchodníka.
Dubuffet ve své tvorbě pracoval v cyklech a sériích. V roce 1962 zahájil novou cestu, rozhodující pro jeho architektonickou a sochařskou tvorbu, o níž je zde řeč především. Nadcházející etapa se označuje neologismem Hourloupe, jenž iniciativní malíř vymyslel. Slovo v sobě mimo jiné spojuje ozvěnu výrazu „křičet“ (hurler) a divokost vlka „loup“, rozcuchanost vlasů „houppe“. Odkazuje také na povídku Le Horla od Guy Maupassanta pojednávající o propukajícím šílenství a duševním rozkladu osobnosti.
Hourloupe se přetvořil na skutečný vizuální jazyk. Vypráví o zneklidňujícím, ale současně hravém, fantazijním světě. Přístup vycházel z automatického psaní, tak drahého surrealistům. Dubuffet si při telefonických hovorech črtal barevnou propiskou do svého záznamníku a nad výsledkem se v jednom okamžiku zarazil. Začal jej rozpracovávat. Tvar vzniklé kresby a její výraz se mu staly způsobem, jak uchopit jinou realitu. Skutečnost, která se mimoděk rodí v mysli, v představách, v podvědomí. Typickým znakem série jsou organické propletené tvary na bílém pozadí, orámované černou linkou a vyplněné červenou, modrou. Obrazce se zdají být v neustálém pohybu, bez jasné perspektivy. Jde o abstraktní jazyk, který však ukrývá i reálné figury. Divák má pocit, že nahlíží do nestabilního, snového prostoru, který odporuje logice běžného vidění.
Dubuffet používal Hourloupe nejprve v kresbách a obrazech. Chtěl jít však dále, koncipovat takový prostor, kde by divák nestál pouze před dílem, ale byl by nucen do něj proniknout. Nejen ho vidět, ale i slyšet, cítit, nahmatat. Hourloupovské znaky by ho nutily procítit a reflektovat vztah mezi obklopující skutečností a imaginací. Na vyznačené cestě získaly Dubuffetovy obrazy nejprve plastický reliéf. Bytněly však dále, a záhy se proměnily v sochy a v architekturu. Umělec začal pracovat s polystyrenem, jenž bylo velmi snadné za pomoci tepelné spirály řezat a formovat.
V prosinci 1968 Dubuffet otevřel
