Tvorbu Oldřicha Lisky charakterizuje hledání ideální architektonické formy, či podoby, která by nejlépe vystihovala účel navrhované stavby. Toto přesvědčení dokonale ilustruje první varianta lázní, 
kterou architekt dokončil symbolicky dne 28. října roku 1928, a poněvadž šlo o stavbu lázní, nemohl zvolit jiné, než funkcionalistické tvarosloví s jemnými narážkami na nautické téma. Lázně pojal jako velkou jednoduchou krabicovou stavbu. Její vstupní průčelí založil na kontrastu horizontálních linií pásových oken a vertikálního pásu schodiště, které společně s boční skleněnou věží, umožňující přístup na střešní terasu, a soustavou dalších teras navozují pocit velkého parníku. Na lázeňský komplex napojil v jeho zadním traktu letní zahradu s otevřeným bazénem, u něhož předpokládal umělé vlnobití. Roku 1929 však tento velkolepý projekt redukoval. A protože k druhé verzi městských lázní se do dnešních dnů pravděpodobně dochovala jen jedna perspektivní kresba vstupního průčelí, lze se domnívat, že nejdříve architekt z projektu vypustil letní areál s otevřeným bazénem.
Čtvrtý, definitivní projekt, podle kterého se počínaje dnem 30. září 1931 začalo stavět, se již od předcházejících podstatně lišil. Aby architekt dodržel stavební náklad, vypustil z projektu celou řadu prvků – střešní terasu, skleněnou komunikační věž, prosklený vertikální pás schodiště – až stavbu natolik zjednodušil, že ji připravil o velkoměstsky působící výraz a detaily narážející na nautické tvarosloví. Přesto komplex lázní, dobovým královéhradeckým tiskem přirovnávaný k „Bílé pohádce“ a „Domu zdraví“, a zejména jeho tvůrce Oldřich Liska sklidili zasloužený obdiv. Součástí lázní, slavnostně otevřených na jaře roku 1933, byly parní, vanové a uhličité lázně, kadeřnický salón, občerstvení, sluneční terasa a umělé vlnobití, které společně s velikostí bazénu a jeho haly představovalo v tehdejším Československu ojedinělé řešení. Přesto architekt Stanislav Semrád v Architektu SIA podrobil Liskův projekt kritice. Vytkl mu předimenzované řešení, zbytečné pro potřeby Velkého Hradce Králové, použití umělého vlnobití, jež je opodstatněné „jen ve velkoměstech“, a v neposlední řadě i nepropojení interiéru s exte riérem jako v případě lázní v rakouském Semmeringu, jež Semrád považoval za ideální řešení.
Foto archiv autora