Poznávat moderní umění je jako obcházet bláznivý švédský stůl a náhodně z něj ukusovat. Neofigurace, nový realismus, informel, arte povera, kinetické umění, body art – to jsou hlavní chody francouzského kulturního menu. Trochu stranou, ale stejně přítomný, patří k nim i art brut. Současná Paříž nabízí zcela zásadní místo, kde se s tímto spontánním neškoleným uměním můžete setkat. Rozhodně byste ho při návštěvě města neměli pominout. Tímto místem je Halle Saint-Pierre.
Budovu najdete nedaleko baziliky Sacré-Cœur, přímo pod vrchem Montmartre. Je jednou z posledních pařížských staveb vzniklých podle zásad architekta Victora Baltarda. Postavena byla v roce 1868 jako kryté tržiště, aby uspokojila potřeby rychle rostoucího a urbanizujícího se města. Její kovová konstrukce, mohutné litinové sloupy a rozsáhlá prosklená střecha spolu s elegantním industriálním designem dodnes odrážejí funkčnost a styl druhé poloviny 19. století.
Hala původně sloužila jako místo každodenního shonu, obyvatelé Montmartru zde nakupovali maso, ryby, zeleninu. Ještě před sto lety se vnitřek plnil zbožím ve stáncích a křikem prodavačů, voněl pomalu uvadající čerstvostí. Postupem času trh ztrácel na významu. Budova byla přeměněna na městskou školu, později sloužila jako garáž a sklad pařížské radnice, přičemž sílily hlasy volající po její úplné demolici. Naštěstí v osmdesátých letech 20. století začala narůstat snaha o záchranu industriálních památek a hledání nových, kulturních možností jejich využití. Právě tehdy vstoupil do pomyslné hry sběratel a mecenáš Max Fourny.
Fourny (1904–1991), původně vydavatel motoristických magazínů a vášnivý milovník závodních aut, vstoupil do světa umění s nečekanou vášní. Okouzlilo ho naivní, instinktivní a nevázané umění v duchu myšlenek Jeana Dubuffeta, který už od čtyřicátých let prosazoval koncept art brut. Dubuffet hledal „surové“ umění – tvorbu lidí z okraje společnosti, vězňů, dětí či duševně nemocných. Tvrdil, že pravé umění nevzniká v ateliérech, ale „v samotě a tichu, bez ohledu na veřejnost a trh“. Fourny Dubuffeta znal a jeho práce si vážil, přesto si vytyčil vlastní cestu. Kladl důraz na estetickou rozmanitost a sbíral nejen „čistý“ art brut, ale také tzv. art singulier (umění insitní jiné, odlišné, stojící mimo proud). Fascinovaly ho lidové výšivky, stejně tak sochy z papírové kaše nebo malby pouličních umělců. V tomto ohledu byl blízký dalším sběratelům a obhájcům outsider art, například Rogeru Cardinalovi, který v sedmdesátých letech termín v angličtině zavedl.
Fourny nebyl teoretik, ale intuitivní sběratel, který chtěl vytvořit prostor, kde by „jiné umění“ mělo rovnocenné postavení. Svou sběratelskou cestu začal v padesátých letech, jeho zájem se brzy proměnil v hlubokou posedlost. O dvacet let později na Montmartru otevřel malé muzeum, ale jeho ambice byly větší – chtěl vybudovat kulturní instituci, která by sbírku nejen vystavovala, ale zároveň se jejím prostřednictvím aktivně podílela na rozvoji společenského dialogu o tvorbě na okraji.
Halle Saint-Pierre byla v jeho očích ideálním místem. Budovu nechal za podpory města Paříže přeměnit na kulturní centrum (město je dodnes majitelem objektu). Aby zajistil kontinuitu a profesionální správu sbírky, založil ještě za svého života nadaci nesoucí jeho jméno – Fondation Max Fourny. Muzeum kolekci spravuje dodnes, stala se jeho srdcem. Nepřestává jí navíc průběžně doplňovat o současnou tvorbu.
Od roku 1994 stojí v čele Halle Saint-Pierre Martine Lusardyová, jejíž promyšlený přístup a cit pro kulturní směřování vtiskly místu nový charakter. „Když jsem dorazila, byla tu dvě oddělená muzea – jedno věnované naivnímu umění a druhé dětem,“ vzpomínala s odstupem. „Dětské muzeum už ztratilo dech a sbírka naivního umění byla velmi slabá, daleko za tím, co nabízela například kolekce Charlotte Zander v Německu nebo muzeum Anatole Jakovsky v Nice.“
Lusardyová pochopila, že rodící se instituce potřebuje víc než jen další expozice, ale skutečný kulturní projekt s jasnou identitou. Odpovědí se stala monumentální výstava „Art Brut & Cie: Skrytá tvář současného umění“, která je z dnešního pohledu zakládajícím aktem nové éry. Svedla dohromady šest tehdy zásadních sbírek art brut – včetně slavné Collection de l’Art Brut z Lausanne, založené Jeanem Dubuffetem, ale i francouzské kolekce jako Aracine (dnes v jedinečném muzeu v Lille), unikátní Fabuloserie (o níž bude ještě řeč v budoucnosti), ale také Cérès Franco nebo Petit musée bizarre. Po celý rok navíc probíhaly konference, filmové festivaly, diskuze a setkání. Výstava měla obrovský dopad. Halle Saint-Pierre se stala za jediný rok centrem outsider art ve Francii. Klíčovou roli sehrálo i dynamické specialiazované knihkupectví, kde se diskutovalo a polemizovalo. Prodejna knih s kavárnou plní referenční funkci dodnes.
Zásadní vliv na výstavní koncepci Halle Saint Pierre měl
