Pardubice nejsou jen synonymem chutného perníku či dostihového sportu, ale i kvalitní moderní architektury. Vedle vynikajícího krematoria od architekta Pavla Janáka, které proslavila Herzova černá komedie Spalovač mrtvol, tu najdeme i jednu z nejhodnotnějších staveb sedm desátých let – obchodní dům Prior. Loňského roku však toto skvělé dílo nenávratně poškodil její dnešní vlastník, britská společnost Tesco, která k budově přistavěla obří nákupní centrum nulové architektonické hodnoty, nerespektující její barevnou ani tvarovou rozmanitost. Objekt sice nepotkal tak drastický osud jako liberecký obchodní dům Ještěd – který je v současnosti demolován – nicméně se zde ukázalo jak ohrožené jsou stavební památky z tohoto období. Pro své vlastníky i většinu společnosti totiž představují jen neblahé dědictví totalitního režimu, na nějž není nutné brát ohledy. Jenomže není (nebyl) Prior jako Prior. Pravdou sice je, že většina normalizačních „obchoďáků“ architektonickými kvalitami neoplývala. Některé z nich dokonce tragicky poznamenaly tvář historických měst (Jihlava, Znojmo). Přesto se i v těchto letech díky nadlidskému snažení skupinky talentovaných architektů podařilo realizovat několik výjimečných obchodních domů. Vedle Kotvy (Věra a Vladimír Machoninovi, 1969–1975) a pražské ,nuladvojky‘, z ideologických důvodů přejmenované na Máj (Miroslav Masák, John Eisler, Martin Rajniš, 1971–1975), to byl i pardubický Prior. V roce 1971 jej navrhla zkušená projektantka obchodních domů Růžena Žertová. Budovu, na níž spolupracovala Alena Šrámková, pojala jako obrovskou kompaktní hmotu s obnaženými konstrukčními prvky, z níž je patrná inspirace jednak anglickým brutalismem, tak i architekturou postmodernismu. Nesmírně invenční a nezvykle barevnou stavbu označil nedávno ve své knize Architektura 60. let Oldřich Ševčík jako architekturu, jež „…redukuje estetiku na minimum: na demonstrativní efekt maximální čitelnosti konstrukce, na efekt účinku materiálu“.