O moravský, stejně jako o český a slovenský folklor pečovala před rokem 1989 různou měrou státní vydavatelství (Supraphon, Panton a Opus). Vycházely tam z hlediska dramaturgie i provedení zajímavé tituly, přičemž s některými z nich se v posledních letech můžeme setkat v reedicích na CD (například ve vydavatelství Supraphon, Galén, ale také u Indies). Ta kvalitní dramaturgie odrážela ducha doby – folklor byl považován za součást národní kultury a jeho prezentace podporována, mimo jiné i proto, aby se omezily vlivy západní popkultury. Folklorní tituly byly v drtivé většině připravovány a vydávány bez ohledu na bezprostřední komerční zisk. Ideologické zatížení edičních vydavatelských plánů nám však přineslo paradoxně i leccos dobrého pro dnešek – za prvé byly pořízeny kvalitní dokumenty rozvoje folkloru a za druhé obsahová dramaturgie a zpracování řady tehdejších titulů zůstává dodnes měřítkem kvality.
Po revoluci nastal zlom. Ediční politika se rázem změnila. Liberalizovala se a zaměřila především na naplnění bezprostředních potřeb posluchačů, tedy i takových, které předtím držela na uzdě dramaturgie zaměřená na hodnoty umělecké a obsahové. Exploze titulů vydavatelství Carmen Jiřího Zmožka budiž příkladem za mnohé. Zdálo se, že folkloru v dřívějším pojetí je odzvoněno a že vše bude převálcováno tahem za vkusem většinového posluchače. Ziskuchtivost víceméně vylučovala systematickou a kvalitní práci dramaturgickou.
V polovině 90. let 20. století však pomaličku začala opadávat první mohutná vlna posluchačské nenasycenosti a vydavatelských zlatokopů a společnost se vracela k sobě, k jemnější reflexi svých bytostných potřeb. Jednou z nich je prostor pro obecně kulturní tvořivost a druhou práce na vlastní kulturní identitě. Tvořivost ústí nejen ve tvorbu pro obchodní užití, ale i v osobitou výpověď, jež člověka zbytostňuje. To je také základ alternativy vůči kulturnímu mainstreamu, který obrušuje či přímo „normalizuje“ tvůrčí jedinečnost. Vlastní kulturní identita zas vychází z vědomí kořenů a dodává člověku sebevědomí, že „je odněkud“. Upevňuje jeho místo ve světě. Péče o identitu je výrazně spjata s tradiční kulturou, s folklorem. To platí pro všechny země světa.
Vydavatelství Indies bylo od počátku spjato především s tvořivostí v prostoru alternativy v opozici k přímočaré komerci. Ale postupně se vcelku přirozeně otevřelo i titulům, které jsou spjaty s kulturní identitou, tedy s tradiční kulturou. Nikoli však s tou, která je napojena jen na prostoduchou zábavu, ale s takovou, která v sobě nese určitou osobitou esenci – tematickou či kulturní (třeba regionální styl). Jsem přesvědčen o tom, že cesta vedoucích osobností Indies (v první řadě pak Milana Páleše a posléze Jaromíra Kratochvíla) k moravskému folkloru byla ryze intuitivní, bez hlubší dramaturgické koncepce, ale o to více zrcadlí přirozené principy tradiční i alternativní kultury.
Katalogově prvním folklorním titulem Indies bylo CD V Brně na Špilberku (1996), kde se potkaly v jednom tématu (písničky z Brněnska a o Brně) tři zcela rozdílné soubory – Gajdoši Brno, Hradišťan a Horňácká cimbálová muzika Martina Hrbáče. Tento dramaturgicky zajímavý nápad je navíc pro brněnského vydavatele i výsostně symbolický.
Dalšími počiny, s jejichž náměty za Milanem Pálešem přišel brněnský hudebník (skupina Hrozně) a milovník všeho horňáckého Martin Kozlovský, už cílí do srdce zemité tradice: Na albu Došli sme k vám (1996) najdeme horňácké vesnické sbory natočené v přirozeném akustickém prostředí a CD Zpívání z Horňácka (1998) je skvostnou přehlídkou horňáckých zpěváckých legend, které doprovází muzika Mirka Minkse.
Vedle zemitých nahrávek z Horňácka si cestu k Indies našel i z folkloru vycházející, ale jej také překračující Hradišťan. V roce 1999 zde vydal své proslulé album O slunovratu – písně na texty básníka Jana Skácela. Spolupráce této moderní cimbálové muziky s brněnským vydavatelstvím pokračovala i v následujících letech.
Moravský (stejně jako blízký slovenský) folklor nelze odříznout od našeho současného folku. Tyto dvě oblasti se zcela přirozeně protínají a folkoví interpreti často čerpají inspiraci z tradiční kultury. Folk-folklorní symbióza – symbol živé kultury – stojí též u kořenů žánru world music v našich zemích. V katalogu Indies se postupně zabydleli někteří takto zaměření interpreti – prvním byl Tomáš Kočko a jeho Orchestr s titulem Horní chlapci (1998). Postupně si k Indies našly cestu skupiny Benedikta, Teagrass, Muziga, Cimbal Classic, Bezobratři, Jitka Šuranská (se svým triem i s autorem těchto řádků), multiinstrumentalista Marian Friedl se svými projekty, a koneckonců sem do jisté míry patří i Iva Bittová, která moravské folklorní inspirace nezastírá.
První folklorní tituly vzešly tedy z dramaturgického nápadu. Do katalogu Indies se však postupně začaly dostávat i tituly, které lze považovat za (sebe)prezentaci dobrých cimbálových muzik – jako je například Radošov, Vonica, Danaj, Musica Folklorica či Horňácká muzika Petra Mičky z jižní Moravy, nebo Soláň, Radhošť a Valašský Vojvoda z Moravy severní. Jan Rokyta mladší, hudebník a redaktor ČRo Ostrava, připravil řadu cenných titulů oživujících archivy (Jarmila Šuláková, Josef Laža). Folklor si tak v katalogu Indies (po rozdělení na tři subjekty v roce 2006 u Indies Scope Milana Páleše a Indies Happy Trails Jaromíra Kratochvíla) našel pevné místo a otevřenou scénu.
Autor těchto řádků patří v Brně od poloviny 90. let k vydavatelským souputníkům Indies Records. Nebyli jsme však nikdy konkurenti, spíše šlo o dvě různá vydavatelská pojetí (moje cílenější, u kolegů zase živelnější), a kde to bylo možné, tam jsem spolupracovali a dosud spolupracujeme. Podílel jsem se na produkci některých titulů a naopak Indies Happy Trails vydalo v roce 2012 znovu moje první folklorní CD Horňácký hudec Martin Hrbáč (Gnosis Brno 1995). Nepřísluší mi tedy vyjadřovat se příliš kriticky ke spřátelenému podniku, spíše bych rád vystihl to, co mi na něm vždy imponovalo.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
