Benjamin Britten: Billy Budd (Národní divadlo, r.: D. Špinar)

Opera Národního divadla se snaží úspěšně vyprostit z letitého sevření prověřených děl. Vymanit z podoby zatuchlého panteonu přesně zapadajícího do světa měšťáků, ze kterých si dělal legraci Josef Škvorecký, jehož jedna postava říká, že „chodí každý rok na Prodanku“. V repertoáru se pravidelně objevují nejen poválečná díla včetně minimalistických, ale dokonce kusy vzniklé až v novém tisíciletí. A je tu snaha uvádět když už ne světové, jako v případě Hábovy Nové země, tak alespoň české premiéry a vybírat si verze, v jakých nebyla díla nastudována, jako tomu bylo u torza Šostakovičova Oranga. Jistá pachuť přesto zůstává: tu se nevybere zrovna nejsilnější dílo (což platí zejména o těch nových českých), tu zase úplně nevyjde nastudování…

Žádné podobné výhrady se ale neobjevují v případě české premiéry Brittenova Billyho Budda, kterou lze označit za jednu z nejlepších pražských operních inscenací od Straussovy Elektry ve Státní opeře. Inscenace nabídla výborné nastudování v mezinárodním obsazení s anglickým dirigentem, ale především je samotný Billy Budd výjimečné dílo, velmi silné nejen hudebně, ale mající až ráz klasické tragédie střetu dobra a zla s antickým tématem marné snahy vzepřít se osudu, reprezentovaném neúprosným zákonem.

Poslední román Hermana Melvilla se stejně jako Bílá velryba odehrává na moři, tentokrát po francouzské revoluci za francouzských revolučních válek, kdy nově ustavená republika čelila nepevné koalici Prusů, Rakušanů a Velké Británie. Děj je opět symbolický. Přináší příběh mladého zakoktávajícího se námořníka, kterého naverbovali na britskou fregatu z lodi symbolicky nazvané Right O’Man (Práva člověka). Naivní, nezáludný a upřímný mladík okamžitě vyvolá podezření zbrojíře Claggarta, jenž na něj nasadí provokatéry, to však Billy Budd nedokáže prohlédnout. Základem je střet dobra se zlem. To první reprezentuje Billy, sloužící v koši na prvním stěžni. Tedy nad palubou a podpalubím připomínajícím ne-li peklo, tak přinejmenším očistec, kde panuje násilí. Symbolem zla je pak podlý, záludný a intrikánský Claggart, který se ho rozhodne zničit – zřejmě i z toho důvodu, že jej přitahuje. Klíčovou roli hraje obdivovaný kapitán, hvězdný Vere, jemuž je oddána celá posádka včetně Billyho, jenž jej vnímá jako otce. Kapitán je však sužován paranoidním strachem, že i na jeho lodi propukne vzpoura jako v přístavech Spithead a Nore, kde námořníci nechtěli jen zvednout plat, ale taky odmítli vyplout proti Francii.

Když zbrojíř Billyho obviní, že se pokouší podnítit vzpouru, ten se v šoku zakoktá a v zoufalství Claggarta udeří tak silně, že ho zabije. Vere sice obvinění nevěřil, ale nadevše ctí zákon, podle něhož se napadení nadřízeného trestá smrtí. Vere vnímá zákon jako absolutní, a protože Budd trest přijme a vyzve námořníky, aby se kvůli němu nebouřili, má pocit, že je mu odpuštěno. Symbolický otec tak nechá popravit oddaného námořníka, který je za něj ochoten položit život. V inscenaci Národního divadla to dokonce udělá sám (přestože zpívá, že má Billy viset na ráhnu, překvapivě jej zapíchne). Hudba je mimořádně silná. Sice se nenese v duchu avantgardních výbojů, Brittenovi byl bližší než dodekafonie nebo aleatorika spontánnější přístup Stravinského, ovšem napětí jí nechybí. Opeře ho dodává oscilování mezi tóninami, hojná je bitonalita a kontrasty ve zvuku, hlubokých tónů žesťů charakterizujících Claggarta a vysokých dřev, jež zní, když se objeví Billy Budd. Britten také dokonale ztvárnil neustálé houpání, převalování a vlnění moře, i atmosféru na lodi, k čemuž použil i parafrázi námořnických písní a výrazů z námořnického prostředí typu „ahój“ nebo „hej rup“. Taktovky se chopil hostující Christopher Ward, který prokázal cit pro detail i dramatické vyznění skladby. K mimořádnému dojmu přispělo obsazení, kde se objevili hostující pěvci. Billyho Budda ztvárnil americký barytonista Chtistopher Bolduc, který má s Brittenovou hudbou velké zkušenosti. Zpíval i ve Snu noci svatojánské a Albertu Herringovi. Role Claggarta se chopil wagnerovský basbarytonista Gidon Saks, který zbrojíře ztvárnil už dříve v berlínské Německé opeře a v Pařížské opeře. Nijak se vedle nich neztratil ani tenorista Štefan Margita v roli kapitána Vereho.

Přesto lze mít k inscenaci několik výhrad. Nejde jen o to, že až chirurgicky čistá scéna příliš nekoresponduje s palubou a zejména stísněným podpalubím fregaty. Homoerotických tanečních scén bylo až příliš. Téma se nabízí, když i Britten byl gay. Doprovází-li Claggartovu árii Ó kráso, ó pohlednosti, ó dobroto homosexuální scéna tanečníků, nevadí to, verše jsou místy dvojznačné a není jasné, zda touhu zničit Billyho Budda vede prostá snaha zla zvítězit nad dobrem, nebo to, že Claggarta přitahuje fyzická krása námořníka, když zpívá: „Kéž bych tě nikdy nespatřil! Když už jsem tě uviděl, jaké mám možnosti? Žádné, žádné! Jsem odsouzen, abych tě zničil, jsem zaslíben tvé zkáze.“ Ovšem objevují-li se podobné scény třeba při konfrontaci Claggarta s kapitánem a námořníkem, oslabuje to jejich sílu. Zde už jde pouze o ono zlo a nezáleží na tom, čím, je hnáno.

Přidat komentář