Vítám vás na posledním představení, které Divadlo Archa uvádí.
Mina Tanaku jsem pozval, aby nyní uzavřel kruh času Divadla Archa, který spolu s Johnem Calem 5. června roku 1994 otevřeli. Za tu dobu se zde odehrálo 5 358 představení, které navštívilo 1 082 799 diváků. Když jsem to spočítal, zeptal jsem se sám sebe: „Co jsi chtěl tomu milionu lidí říct?“ Odpověď zní: „Já jsem jim nechtěl říct nic!“
Chtěl jsem vytvářet prostor pro sdílení. Ke spolupráci jsem vždy zval ty umělce, kteří tento zázračný okamžik dokážou svou činností spolu s diváky objevovat.
Při jednom z mnoha rozhovorů, které jsme spolu s Minem v průběhu let vedli, Min na moji otázku: „Co je to tanec?“ odpověděl: „Tanec, to je něco mezi mnou a tebou.“ A já jsem přesvědčený, že to je ta nejlepší definice divadla obecně.
Pro mě je velmi důležité právě to slovo MEZI. To MEZI se někdy překládá do japonštiny výrazem MA. Od Mina vím, že slovo MA definuje prostor ze subjektivního hlediska, zároveň má širší význam, a umožňuje tedy moment sdílení. A právě to sdílení je důvodem, proč se celý život divadlem zabývám.
Před více než třiceti lety jsem vybudoval tento prostor, a nazval jsem jej Archou. Ale Archa pro mě nikdy nebyla jen budovou, variabilní scénou, vybavenou světelnou a zvukovou technikou. Archa pro mě byla vždy oním MEZI. Prostorem pro imaginaci.
Min Tanaka nazval dnešní představení Nepojmenovatelný tanec. Neexistuje lepší název pro závěrečné představení Divadla Archa. Ta nepojmenovatelnost toho, co se během divadelního představení odehrává, mě vždy fascinovala a stále fascinuje.
Za důležitý element divadelní tvorby považuji „sociologickou imaginaci“. Americký sociolog Charles Wright Mills říká: „Sociologická imaginace je založena na vědomí vztahu mezi osobní zkušeností a společností v její šíři.“
Já říkám: Divadlo je laboratoř společnosti. Divadlo je prostor, ve kterém se testují možnosti lidské komunikace. Je místem, kde se nejrychleji oddělují životaschopné myšlenky od těch prázdných – neživých.
V souvislosti s divadlem nemám rád slovo „interpretace“. Kritériem pro to, co jsme v Divadle Archa uváděli a tvořili, nikdy nebyl výklad či tlumočení nějakého díla.
Také nemám rád slovo „stagiona“, protože staví důležitost divadelní budovy před uměleckou tvorbu.
Možná se budete divit, ale neopouštím toto místo ani s nostalgií, ani s lítostí. Předtím, než jsem založil Divadlo Archa, jsem se divadlu věnoval na různých místech a v různých společenstvích, a tak tomu bude i nadále.
Důvodem pro každý divadelní projekt pro mě byla a stále je společenská urgence, nikoliv schopnost najít díru na grantovém trhu. Nejsem naivní, abych nevěděl, že divadlo potřebuje finanční zázemí. Ve velmi složité a nedořešené situaci, která se týká financování kultury v naší zemi, se mi podaří ukončit činnost Divadla Archa s dobrým hospodářským výsledkem.
Za smrtící zlo jsem vždy považoval a považuji „manažerské“ uvažování o umění, charakterizované finančně ošetřenou prázdnotou bez umělecké vize, tedy bez touhy znovu a znovu se ptát: Co je to tanec? Co je to divadlo?
Jsem šťastný, že si tyto otázky můžeme klást společně – dnes, v tento závěrečný večer Divadla Archa, prostřednictvím Nepojmenovatelného tance Mina Tanaky.