Je to zaznamenané v tobě

Vyzvou publikum, aby jim nabídlo téma. Ze čtyř, z pěti slov potom umotají příběh – fantastický, humorný, tragický a vtipný zároveň. Střídají postavy, překvapují se navzájem, a zároveň i publikum. Pája Sedláčková (1991) a  Láďa Karda (1989) se setkali v zájmových dramatických kroužcích v Praze na Klamovce a začali spolu improvizovat. Po přibližně dvanácti letech vystupují v duu jako Teapacks a ve vícečlenném souboru Dvacet tisíc židů pod mořem. K vidění jsou na festivalech (například v Boskovicích), v Praze pak od podzimu v NODu a v Disku. Nejprve se věnovali Improlize, která spočívá ve sportovním soutěžení týmů v improvizaci. Nyní se zabývají dlouhými improvizačními formáty, pracují také ve Škole improvizace, zaměřené na zlepšování komunikačních a sociálních dovedností. Rozhovor vznikl po představeních jejich souborů na festivalu Povaleč.

Není to tak, že se situace při improvizacích opakují? Jestli děláte improvizační divadlo už dvanáct let, zákonitě musíte narážet na to, co jste už řešili. Opakujete určité vzorce, nebo se je snažíte obměňovat?
Láďa Karda: Myslím si, že každý improvizátor by měl tohle sledovat a vědomě s tím pracovat. Uvědomit si, když se dostává do nějakých škatulí. Podle mě se to stane a nevadí to, ale člověk by měl umět ze zajetých kategorií vybočit. Opakovat se, to mě nebaví. Daleko lepší je, když dokážu překvapit i sám sebe.

A co když jeden z vás nevydrží a rozesměje se? Je to meta, je to sto bodů, nebo je to spíš určitá provozní chyba?
Pája Sedláčková: Cílem je, aby nás to bavilo, a to, že se někdy sami neudržíme, je vlastně přirozené. Meta to ale není. Ta improvizace je tak volná, je to tak otevřený prostor, že když se člověk odbourá na představení, je to podle mě úplně v pořádku. Nejdůležitější je neříkat si: „Tak teď jsem ten herec. Musím tam teď stát, vypadat dobře a udržet se v roli.“ Když z role vypadnu, tak přece dokazuju, že nejsme roboti, jsme lidi a baví nás to stejně jako diváky.

Pokusil jsem se dát dohromady témata, kterými se zabýváte. Vlastně se smějete věcem, které až tak veselé nejsou, jako smrt, invalidita, násilí, drogy, vražda a tak podobně. Snažil jsem si vzpomenout, z čeho jste si nikdy legraci nedělali. Napadly mě malé děti, zvířátka…
LK: Dneska tam byla ta mrtvá malá holčička.

A máte nějaké tabu, ze kterého byste si legraci rozhodně nedělali?
LK: Já nesnáším takové ty jednoduché, prvoplánové sprosťárny.
PS: Mě právě baví ten tenký led. Asi nedokážu říct svou hranici, možná jsou to nějaké světové pogromy a podobně, ale myslím, že i s tím se dá pracovat. Jde o způsob humoru, o použitý nadhled. Zároveň je jasné, že se nemůžeme zalíbit každému a že někomu ten náš humor nesedne a už na nás nikdy nepřijde.

Mě název vaší širší skupiny, Dvacet tisíc židů pod mořem, poněkud zarazil. S jinou kategorií lidí by to totiž nebylo ono – třeba Dvacet tisíc Slováků pod mořem nefunguje. Na někoho, kdo má s židovstvím něco společného, to může zapůsobit zvláštně.
PS: Hráli jsme už třeba na chanukové party židovské obce… jde o to, vidět nás a zjistit, že to není takhle cílené.
LK: Hodně často se setkávám s názory jako: Dvacet tisíc židů pod mořem, to je hrozný. Ale pak, když se ty lidi dozvědí, že jsme to my, tak to začnou vidět jinak…
PS: Ten název je kontroverzní. Ale to nebylo cílem. Nevymýšleli jsme název, který lidi shodí ze židle.  Byla to vlastně náhoda – vyvinulo se to při dělání si srandy.
LK: Do Povaleče jsme hráli vždycky pod jiným názvem. Nechtěli jsme výběr názvu uspěchat, a nechtěli jsme zase kvůli tomu nehrát. Jednoho dne jsme vymysleli spoustu názvů, a když jsme pak někde hráli a ptali se mě „Jak se jmenujete?“, tak jsem tam vždycky nějaký ten název z toho balíčku frknul. S tímhle jsme měli na Povaleči velký úspěch, ještě předtím, než jsme přijeli. A ještě větší potom, co jsme odehráli. Lidi nás potkávali v metru a říkali: židi… Tak jsme si řekli, že ten název si už musíme nechat.

Proč se vaše užší skupina jmenuje zrovna Teapacks?
LK: Já si zapisuju názvy, které se mi líbí. A chtěl jsem nějaký divadelní soubor pojmenovat Teapacks. Líbilo se mi, že to zní, jako že jsme týpci… a Pája byla pro.

Jaké je vlastně vaše publikum?
PS: Já myslím, že při představeních vzniká určitá symbióza mezi námi improvizátory a diváky. Neříkám, že se jim úplně přizpůsobujeme, spíš se naladíme na tu vlnu, nebo na tu atmosféru, která tam zrovna je. A ve chvíli, kdy se ti to podaří, tak ty máš diváky a ti diváci mají tebe. Nemám pocit, že bychom někdy narazili na publikum, které by to vyloženě nezvládlo. Myslím, že zajímavé publikum jsou lidé, které bych popsala jako divadelní bardy. Bývají to režiséři z oblastního divadla, kteří mají divadelní vzdělání, jsou tím všestranně protknutí a nahlížejí na věci profesionálním okem. Tak tam vzniká zajímavá zpětná vazba.

Jaká?
PS: Oni tam například pozorují divadelní znaky, propojení s commedií dellʼarte, hledají různé záchytné body, a my jsme někde jinde. Určitě tam souvislosti jsou, protože improvizace patří do vývoje divadla, ale rozhodně nestavíme na nějakých základních divadelních kamenech. Spíš na přirozené divadelní půdě, ze které čerpáme podle toho, jací jsme. Improvizace vychází z konkrétního člověka, který ji hraje. Většinou ti divadelní bardi ocení, jaké máme mezi sebou propojení, jak si hrajeme…

A nakolik se vám to divadlo prolíná s vašimi vlastními životy?
PS: Já se celoživotně divadlu věnuju, ale ta cesta, kterou jdu nejvíc, to je improvizace. Ta se tady jako obor studovat nedá. Spíš se vzdělávám tak, že jezdím na různé workshopy do zahraničí, zvenčí zase lidi přijedou sem do České republiky, ovlivňujeme se a inspirujeme. A improvizace se vlastně stala i hlavní součástí mého živobytí, protože se dá rozvíjet také jako metoda poznání sebe sama.
LK: Oba pracujeme ve Škole improvizace.
PS: Což je institut, který se zabývá aplikovanou improvizací. Lidé tam chodí na kurzy, aby se naučili různým dovednostem, které jsou dneska potřeba, jako komunikace, naslouchání, nebát se být sám sebou, prezentační dovednosti…
LK: Já zároveň studuju na DAMU alternativní divadlo. Psal jsem bakalářku na improvizaci, teď píšu magisterskou práci na improvizaci. Na DAMU ovšem panuje k improvizaci určitý odstup, snažili se mě od toho odradit. Že je to prý hodně po povrchu. Většina lidí, co dělala improvizace a dostala se na DAMU, s tím skončila. Taky jsem si to říkal, ale pak jsem u toho zůstal a snažím se to tam protlačit.

Proč jste se od „sportovní“ Improligy posunuli k dlouhým příběhům?
LK: Mě ty dlouhé formy baví v tom, že je člověk déle v nějaké postavě. Může se do toho fakt položit, a právě skrz tu postavu vyprávět příběh.
PS: Mně to přijde jako daleko větší výzva, udržet ten příběh a vinout ho z místa A do místa B, aby dával nějaký smysl.

Jak se potýkáte s pomíjivostí improvizačního formátu? I když se vám to opravdu povede, zůstane to jen v mysli toho diváka. Nemrzí vás, že to není nikde zaznamenané?
LK: Ale ono to je zaznamenané. V tobě. A to je ono.
PS: Pro mě ta pomíjivost vůbec není problém, možná znamená i důvod, proč to dělám, protože se dá pořád přicházet na nové a nové věci, tvořit nové a nové příběhy. Je to jako ta klasická lidová slovesnost, která se předává a mění pořád dál. Improvizace navíc učí práci s chybou. Nebrat ji jako něco, co všechno zničí, ale naopak jako inspiraci.  A já to mám hrozně ráda, ty momenty, kdy stojím na pódiu a opravdu nevím nic.

Dají se improvizační postupy použít i v civilním životě?
PS: Ono hodně záleží na osobnosti. I když jsi dobrý improvizátor, tak to v těch civilních situacích občas nemusí fungovat.
LK: Zároveň to hraní improvizátora hodně ovlivní, ať chce nebo nechce. Věci, které se trénují, jako je pohotovost, napojení, ty fungují obecně.

Do svých improvizací pravidelně zapojujete publikum. Jaká to má rizika?
LK: Spočívá to hodně ve vycítění situace. Víme, že se to nemusí povést, nebojíme se toho a víme, že v takový moment musíme přejít někam dál.
PS: Riziko je už v tom, když vstoupíš na pódium. Člověk si na to musí dávat pozor. Když bychom hráli na bigbíťáckém festivalu, kde všichni budou vylitý, tak by to asi k ničemu nebylo. Ale například na festivalu Unijazzu v Boskovicích, tam bylo velmi milé publikum. Navíc jsme hráli o půl jedenácté – ty nejhorší případy šly akorát spát, ty lepší se už vzbudily a prožívaly s námi kocovinu.
LK: Občas někoho odpálkuju během představení, když má nějaké kecy…
PS: Pro mě byl životní zážitek, když přišla paní s malým batoletem a nechala se zapojit. Fakt mi ho dala do ruky. To batole s námi třeba pět minut hrálo. My jsme si ho podávali z ruky do ruky. To bylo hrozně skvělý, když do toho s námi lidi takhle jdou.

A jak často se vám stane, že za vámi po představení někdo přijde a řekne: Tak já jsem udělal životní rozhodnutí, pracuju v bance, teď ale zavolám šéfovi, že končím, a pak budu hrát s vámi…
PS: Spíš než představení mají takovýhle vliv kurzy v rámci Školy improvizace. Ty lidi po třech měsících – opravdu nepřeháním – mění svou práci, končí ve svých vztazích, protože je to fakt setkání se spontánností, se sebou samotným, nejvíc obnaženým, a spousta věcí ti v tu chvíli dojde. Není to terapie, chraň bůh, od toho si držíme odstup, ale člověk se vrátí k sobě. Když celý den sedíš v bance a čumíš do počítače, tak toho o sobě asi moc nezjistíš.
LK: Pro mě je ta největší meta za dvě stě bodů, když rozesměju při představení sám sebe. Když se tak otevřu té situaci, nekontroluju se, a v tu chvíli člověk sám žasne nad sebou. Jak říká Ivan Vyskočil, přibližně: Ucho se diví, co říká pusa.
PS: Pro mě je impro hrozná zábava, protože jsi fakt jako malé dítě. Furt si hraješ. Lidi mají asi pocit: Já si chci taky hrát, ale nemůžu, protože jsem už velkej. – Jenže my to právě děláme, a ještě nám za to někdo tleská.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *