Shakespearův Král Lear je jednou z největších a nejpůsobivějších tragédií, která velmi rezonuje s dnešní dobou, v níž se taky rozpadá dosavadní řád a nastává chaos plný válek a násilí. „Náš celý svět je velké jeviště bláznů,“ říká Lear. On sám, který se sám vzdává vlády, a tím odpovědnosti, aby se mohl už jen bavit, pyšný a mstivý, je jedním z nich. Ukazuje se to v prudké bouři, kdy bičován deštěm a vichrem svolává hromy na každého nevděčníka, smilníka, ničemu, lumpa a křivopřísežníka, přitom je jen hříčkou živlů, což je naturalisticky ukázáno, když je poléván vodou z kropicích konví a pomazán bahnem.
Blázny se ve vražedném běsnění hnáni touhou po moci nakonec stávají všichni a Blázen mající bavit krále (v překladech u nás obvykle označovaný za Šaška) říká králi, že je blázen: „Všechny ostatní tituly jsi rozdal, s tímto ses narodil.“ Nikdo není chopen vnímat realitu, jedni ve své naivitě napomáhají zločinu, další hnaní touhou po moci si neuvědomují pokřivenost a obludnost svého jednání.
Jen Blázen ve vynikajícím podání Dagmar Peckové může ukazovat pravdu a komentovat, co se děje a kam vše spěje, ani jeho repliky však Leara nevedou, aby prohlédl. Neúprosný sled událostí se už rozjel, jako když vládci před první světovou válkou jen chtěli ukázat, že mají sílu, aby neztratili reputaci, a mobilizovali. Rakousko Uhersko se mezitím rozhodlo exemplárně potrestat Srbsko, které podporovalo protirakouské živly, a za pár dní byl ve válce celý kontinent. Král Lear je nadčasový.
Herecky vůbec nejnáročnější Shakespearovo drama, na které si netroufl ani Giuseppe Verdi, se operní podoby dočkalo až na konci sedmdesátých let, kdy se tématu chopil německý skladatel Aribert Reimann. Snažil se jít k podstatě díla, soustředil se na vztahy tří hlavních postav, Leara a jeho po moci a majetku lačnících dcer Goneril a Regan, kdy prvá nakonec zavraždí druhou, která se svým manželem vyrve oči Glosterovi. Paralelní příběh Glostera a jeho dvou synů, ambiciózního intrikující pancharta Edgara a Edmunda, který nakonec šílenství předstírá jako Chudáček Tom, je potlačen, stejně jako postupné odhalování charakteru dcer. Na to opera nemá prostor.
Pojetí soustředěnému na základní příběh odpovídá i neoexpresionistická atonální a disonantní hudba. Reimann navazuje na Schönbergovu dodekafoniku, takže po klasické harmonii by posluchač pátral marně. Zvukově jde o střet kontrastních ploch, do disonantních smyčců vpadávají agresivní žestě nebo nad nimi zní řezavé tóny pikoly. Výraznou roli hrají v hudbě bicí, které umocňují osudovost příběhu, kde nikdo není čistý a vše končí, jak nejhůř může. Klíčovou roli hrají v obrazu bouře, do které odchází Lear, když ho Goneril a Regan zbavili rytířů a dali mu najevo jeho nepotřebnost. Bubny hřmí, žestě a smyčce bouří.
Dílo má neuvěřitelný tah a napětí, diváka nenechá v neustále gradující první půlce vydechnout do chvíle, než bouře skončí a Lear se vydává na svou pouť. Působivý je už začátek bez jakékoli předehry, kdy Lear začne a capella zpívat, že rozděluje království mezi své tři dcery. Postupně se přidává sílící hudba a převažuje disonance, což vrcholí, když mu Kordélie odmítne lichotit, a on ji vydědí.
Chvíli si se svou družinou stovky rytířů užívá, že nemá žádnou zodpovědnost a mohou jen pít a bavit se. K vrcholům patří i pasáž s pijáckou scénou a bavícími se rytíři zpívajícími opileckou píseň, kteří chtějí další víno, stejně jako duet mocichtivých dcer.
V druhé půlce, kdy všichni směřují do Doveru, kde příběh vyvrcholí, už není tlak hudby takový, zůstává atonální, ale už tolik nebouří, což dává vyniknout temné osudovosti, kdy nejde ničemu zabránit, byť někteří protagonisté ve svém bláznovství pomalu procitli.
Vše vrcholí závěrečným vražedným kataklysmatem, kdy se všichni nakonec zničí. Všehoschopného intrikujícího bastarda Edmunda, který nechá uškrtit Kordélii a zabije Gonerilina manžela, zapíchne jím podceňovaný Edgar. Goneril hyne vlastní rukou, protože jí dochází, že prohrává. Learovi pukne srdce nad mrtvou Kordélií. Fakt, že může Edgar po apokalyptickém závěru nastolit novou rovnováhu, je potlačen, ničivá hrůza byla příliš veliká.
Vysoké nároky, které klade mimořádné dílo, zvládl nejen orchestr, ale i pěvci. Zářil především islandský barytonista Tómas Tómasson v roli Leara, který zvládl nejen obtížný part, ale dokázal zachytit i Learovu postupnou proměnu, aniž by působila nevěrohodně a Lear popřel sám sebe. Výborný byl i výkon Viktorie Korsunové a Petry Alvrez Šimkové v rolích Goneril a Regan, které přecházely až do křiku, aniž by to působilo násilně. Výborný byl i Edmund Němce Andrease Conrada.
Dojem umocnila uměřená, až minimalistická scéna i celkem střízlivé kostýmy, které neodkazovaly ke středověku, ale dílo dobově nezařazovaly, protože je nadčasové. Násilí nebylo nijak skrýváno, bylo na scéně patrné jak ve chvíli, kdy Lear proklíná svou dceru k neplodnosti a drtí současně jejímu muži varlata, tak při vyrvávání Glosterových očí nebo v závěru, kde triumfuje smrt. Samotné dílo však takové je, a tady to nešlo na rozdíl od Její pastorkyně v Národním proti smyslu opery.
Je nutno pochválit vedení Státní opery, že po loňském Ligetiho Le Grand Macabre dokázalo přijít s dalším v zásadě soudobým titulem, navíc velmi náročným. Škoda jen, že posluchačská obec si neuvědomila, jak výjimečného zážitku se mohla dočkat, jak odlišnou a aktuální hudbu mohla slyšet. Už druhá premiéra nebyla zaplněná. Inspirací by přitom mohl být Reimannův Lear i pro umělce věnující je jiným žánrům, aby neměli pocit, že vrchol hudby přišel s Wagnerem, kterého napodobuje většina hollywoodských skladatelů. Reimannův Lear je neméně působivý.