Díky programu festivalu Struny dětem se do Prahy krátce vrátila (odpolední a podvečerní představení, recenze pochází z toho podvečerního) „jazzová operka“ Štěpánky Balcarové a spol. O ztracené vodě. V Minoru měli vyprodáno a kdo neváhal, a ratolesti přivedl, neprohloupil. Vystoupení zjevně nadchlo nejen děti, které, dokud se jim neřekne, „tohle jsou jazzové harmonie, použité rytmy snad s výjimkou pochodu naštvaných a odhodlaných zvířátek nejsou zrovna přímočaré a ty melodie působí docela zapeklitě“, na údajnou „složitost“ kašlou, a prostě si muziku užívají. A také ji bezproblémově zpívají a ztvárňují pohybově, což dokázal dětský sbor ZUŠ Broumov, tvořící převahu účinkujících. Byť do hlavních pěveckých rolí obsadila autorka hudby Štěpánka Balcarová profíky. Andreu Šulcovou coby věru roztomilou rosničku, Barboru Mochowou v roli poněkud ironické moudré sovy, Martina Růžu jako vůdcovskou, lehce patetickou postavu jelena a… o divokém praseti ještě bude řeč. Štěpánka Balcarová dokázala napsat sérii v dobrém smyslu slova chytlavých, přitom vůbec ne podbízivých, natož blbých dětských písniček. Zaranžovaných funkčně a bez experimentování, ale přitom neprvoplánově a elegantně.
foto: T.S. Polívka
Kapela pak byla nejen naprosto profi, ale osazena samými výtečníky. Zpoza kulis stromů a křovin vykoukly tu tam hlavy (vlastní i kontrabasu) Jiřího Slavíka, Marcela Bárty, Roberta Fischmanna, Štěpána Přibyla, Kamila Slezáka. Na mechu a kapradí posedávalo Smyčcové kvarteto Pavla Bořkovce. A o divočákovi za elektrickým pianem Fender Rhodes, jak jsem slíbil…
Už usedávání do hlediště bylo příjemné. V lesně potemnělém sále zněla uklidňující ambientní nahrávka cvrlikání ptáčků. Pobavil přednahraný vtipný úvod „jsme zvířátka z broumovského lesa… naše čumáky tvarovala Jitka Barnetová, na všechno pak dohlížel revírník Matěj Forman…“ A začalo se, hned když Štěpánka zpoza dirigentského pultíku zahoukala na nátrubek jako sova.
Jasně, představení pro děti má být dle představ dospěláků milé, veselé a zároveň poučné až mravokárné. Což samo o sobě zní dětem podezřele, mají raději rošťárny. Jenže když se to vše udělá dobře a na drobnou lotrovinu také dojde, tak to funguje. Autor libreta, pianista a Štěpánčin manžel Zdeněk Havlíček, se prý pustil do díla jaksi z nouze. A hle, předvedl se jako výtečný textař. Příběh operky je jednoduchý. V lese vyschnou potůčky i studánky a po chvíli pátrání se ukáže, že na vině je zatím nikoliv globální oteplování a odtávání ledovců, ale sobecké prase, které si svedlo veškeré přítoky do soukromého bazénku – rochniště. Vyvíjející se děj pak Havlíček odlehčuje verši jako „co je vám po mé drenáži / vy lesní pakáži“, které v Minoru spolehlivě rozesmávaly děti i jejich rodiče. Výborná byla i nečekaná a poněkud nekorektní pointa, kdy zvířátka odklonila vodu zpět do lesních stružek, a přitom se vlk nažral a koza zůstala celá… nebo přesněji, prase zůstalo mokré a bahnilo se ještě spokojeněji. Neplecha a k tomu všeobecná spokojenost, dobrý konec a zvonec.
foto: T.S. Polívka
Jo, ten divočák. Roli zloducha vzal na sebe s ohromnou chutí Vítek Křišťan. Nejen, že odvedl svoji práci za elektrickým pianem, ale nasadil i masku s klechtáky a vysekl „árii prasete“. Pro mě překvápko, dříve jsem ho zpívat neslyšel. Nemá sice žádný takzvaně velký hlas, ale výrazově – a také herecky – všechno v pořádku, byl přesvědčivý. Inu, i zloduchové často budí sympatie.
Zbývá akorát postesknout si, že zdařilé představení, za kterým je takové množství autorské, režijní, výtvarné, pedagogické atd. práce, má kvůli relativní (i finanční a organizační) náročnosti tak řídkou šanci na uvedení. Premiéra proběhla v červnu 2023 v Klášteře Broumov, a pokud se moc nepletu, reprízy by se daly spočítat na prstech rukou. K tomu si Štěpánka posteskla (na přímý dotaz, ne, že by si někde stěžovala), že další provedení operky jsou krajně nejistá. Už i proto, že dětští herci, kteří věnovali tolik času nacvičování, odrůstají a ze ZUŠ se pochopitelně rozprchnou. Pokud máte děcka tak od pěti výš a naskytne se vám někdy příležitost „do operky“ vyrazit, neváhejte.