V Ostravě se v říjnu napodruhé podařilo inscenovat operu Philipa Glasse Proces podle stejnojmenného románu Franze Kafky. Poprvé tomu zabránil covid, podruhé to už vyšlo, jenomže komorní opera nemohla být uvedena v divadle Antonína Dvořáka, které má dobrou akustiku, ale v kostele sv. Václava s dlouhým dozvukem. Zvukově to ale nevadilo a volba místa se nakonec ukázala docela šťastná – kostel dal bezútěšnému příběhu další rozměr, protože vrcholná scéna se známým příběhem o dveřníkovi se odehrává v chrámu Páně, kde ho Josefu K. vypráví kaplan. Pak už jen přichází rozsudek. Ostravská inscenace v režii Jiřího Nekvasila je silná a nedostatky jsou jen drobné.
V Procesu se Glass vrátil k tvorbě pražského německy píšícího rodáka, což nebylo překvapivé, protože se často vracel k dílům téhož autora, jak to ukázala cocteauovská trilogie, z níž jsme mohli před dvěma dekádami vidět v Národním divadle Krásku a zvíře. Glass už v roce 2000 složil operu na motivy Kafkovy povídky V kárném táboře. O čtrnáct let mladší Proces z roku 2014 je jednou z posledních oper Philipa Glasse, takže nelze očekávat klasické repetitivní struktury s půltóny, které ho proslavily. Proces je plný převážně rovných rytmů, motivy se opakují, ale melodie jsou přece jen košatější, a umocňuje to pestré aranžmá s výraznými rolemi hoboje, klarinetu střídaného s basklarinetem a hlavně basového trombonu.
Puristé, jak už jsem od některých slyšel, dají přednost starší tvorbě, nekompromisnějšímu Glassovi, který se ještě tolik nepřiblížil mainstreamu, jenomže Glass se vyvíjí, a ani cocteauovská trilogie není tak radikální jako Einstein na pláži. Narativní díla navíc vyžadují jiný přístup a je nutno podotknout, že Glass a hlavně libretista Christopher Hampton svou úlohu zvládli na výtečnou. Převést mnohovrstevnatý román do dvouhodinové komorní opery, aniž by se z něj vytratilo něco podstatného, je mimořádně náročné. Libreto je opravdu košaté.
Nastudování francouzského dirigenta Bruna Ferrandise bylo velmi citlivé. Hudební doprovod byl přehledný, rytmus jasný a s výjimkou prvních deseti minut, kdy se doprovod pod hlasy ztrácel, byl poměr obou hudebních složek vyrovnaný. Krásně do sebe zapadaly. Dojem umocnily výkony pěvců v druhé alternaci, kterou jsem viděl, zejména Jiřího Hájka v roli Josefa K. Dobré byly i Anna Nitrová v dvojroli Paní Grubachové a Pradleny i Američanka Bree Nichols v roli Slečny Bürstnerové a Leni nebo Josef Škarka jako kněz, který dobře pracoval s dynamikou hlasu.
Režijní pojetí bylo uměřené, sice nepřinášelo nějaké výrazné ozvláštnění, ale ctilo příběh a závěr s knězem byl dotažený. Možná mohla být méně zdůrazňována komičnost, pobíhající šestičlenný sbor s velkými mašlemi působil, jako by byly na pódiu bonbonky. Trochu také vadilo, jak v úvodu a na začátku druhé části při pobíhání všichni dupali, až se hudba ztrácela. V komorním obsazení hudba přece jen tolik nebouřila, jako s velkým orchestrem, a dupání ji přehlušilo. Možná se na scéně příliš často opakoval obrázek Kafky na různých spisech. Působilo to až návodně a svítící kříž vypadal jak z amerického kostela. Na druhou stranu zase chápu, že bylo potřeba, aby byl vidět. Nemusel jsem však na chvíli zavírat oči, což se mi dost často stává, když režisér nectí ducha díla. Opera Národního divadla moravskoslezského potvrdila své kvality. Umí vybírat zajímavé tituly, nebojí se velkých výzev, zvládá je, a ještě dokáže přitáhnout publikum.