Rudá Marie, Jan Kučera, Národní divadlo, Praha

Uvést v Národním divadle, byť na Nové scéně, operu na motivy rozhlasové rodinky Tlučhořových, ukazuje, že současnému vedení nechybí odvaha. Už samotná idea převést do opery rozhlasovou hru je neobvyklá, navíc v případě tak specifického útvaru, jakým jsou živé improvizace Oldřicha Kaisera s Jiřím Lábusem, kteří ztvárňují všechny postavy.
ruda_marieTo je doslova olbřímí úkol, jehož se v inscenaci Rudá Marie chopil velký fanoušek seriálu Jan Kučera. Ten už dříve zhudebnil některé motivy z šedesátého dílu Tlučhořových Staliňák. A árie Rudé Marie Co je porno? s koloraturním vokálem patří stále k vrcholům operního pastiše. Kučera ukázal, že snadno přechází z žánru do žánru a dokáže dát každé pasáži odlišné ladění. Tu využije melodie Internacionály, tak zase parafrázuje Nessun dorma. Žádný z těchto momentů nepostrádal vtip, a pobavil, ovšem plně fungovalo jen závěrečné třetí dějství z tajné schůze skalních komunistů, kde každou postavu charakterizovalo určité pojetí, a ty střídal, stavěl je do kontrastu, aby se občas všichni spojili, ať už v kubánských rytmech nebo závěrečném až bachovském oratoriu. Přístup využívající prudkých změn připomínal raného Franka Zappu, který s hojnými střihy a bizarními parafrázemi pracoval na třetím albu We’re In It For The Money, i když v tom lze vidět i vliv Janáčka nebo Johna Zorna či The Residents. K onomu přesahu mimo oblast opery přispěla i účast zpěváka Monkey Business Matěje Rupperta
I v této koláži pastišů však trochu vadilo, že Kučera ve snaze neodchýlit se od předlohy často končil jen u opakování stejných replik. Jenže ono mu mnoho jiného nezbývalo, vzhledem tomu, že libreto je kratičké a on se ho chtěl držet.
Méně zdařilé byly předchozí dva obrazy, zejména pak první u Tlučhořových doma, který se vlekl, chybělo mu napětí a ani opakující repliky, vytvářející do určité míry rytmickou strukturu, v něm nebyly.
Tady se jasně ukázalo, že pojetí Kaisera s Lábusem není přenositelné do operní podoby. Oba v obrovském tempu přecházejí z postavy do postavy a rozvíjejí dialogy. Přes veškerou snahu pěvců držet se kadence řeči poštěkávání Tlučhořových v jejich žižkovském bytu, postrádal úvod švih. Hudba údernost předlohy rozmělňovala, aniž by přitom předlohu posouvala. Ani cesta do bunkru pod Stalinovým pomníkem neutkvěla hudebně v paměti, protože jí chybělo napětí.
Hlavním problémem Rudé Marie je absence dramatického konfliktu, nejde v ní o otázky života a smrti, protagonisté nečiní pod tlakem okolností klíčová rozhodnutí, které ovlivní celý jejich život. Návštěva schůze není ani v Páťově životě ničím přelomovým. Tlučhořovi jsou žánrový obrázek, což není do opery, libující si v exaltovanosti, snadné převést. A onu banalitu všednosti zapšklého života se Kučerovi nepodařilo přenést do světa hudby tak, aby byla skutečně působivá, to by asi chtělo sáhnout k jinému stylu, možná k minimalismu. Na druhou stranu není snadné vybudovat napětí ve scéně, kdy hlava rodiny čeká na telefonát, kterým ho pozvou na schůzi, zatímco žena se strachuje, že může mít milenku.
Údernost předlohy se vytratila s lety, která uplynula od jejího vzniku. Na začátku devadesátých let, kdy jej Kaiser s Lábusem natočili, tedy jen pár let po listopadu, mohli mnohým ještě staří kovaní komunisté připadat jako hrozba, i když tomu tak nebylo, kolo dějin se zpět otočit nedá. Ale dnes je to jen jedna epizoda z televizní série Vyprávěj, což zrovna není silná látka pro operu.
A podivné ztvárnění, kdy komunisté na schůzi vypadali jako samurajové z divadla nó, spíše vyznění ještě zamlžilo.
Rudá Marie rozhodně není přelomové dílo, které se zapíše do análů historie opery, ale třetí scéna rozhodně stojí za pozornost a klidně by části z ní, a nejen slavná árie Co je porno? ve výborném podání Jitky Svobodové, mohly zaznít na Silvestra v televizi. A to nemyslím nijak pejorativně, naopak – takto nějak bych si představoval dobrou silvestrovskou zábavu.

Přidat komentář