Slavnostní galakoncert ke znovuotevření Státní opery

V neděli 5. ledna byla slavnostně otevřena zrekonstruovaná Státní opera. Byla to velká sláva. Operní gala ozdobili zahraniční hosté i pár skvělých výkonů. A dorazil nejen ministr kultury, ale taky premiér s manželkou a jako bonus přišel i maďarský ministerský předseda. Před vchodem nechybělo ani pár demonstrantů s modrožlutými vlajkami Evropské unie a transparenty Orbán nebo Babiš, oba patří za mříž a Yes to Europe, No to nationalism. Prostě velká událost se vším všudy, i s občerstvením pro vybrané a se zablokovanou částí magistrály.

Slavnostní galakoncert ke znovuotevření Státní opery, jak se program nazýval, byl povedený, i když hodnotit gala není lehké, přece jen to byl takový pel mel snažící se připomenout významné momenty historie a co všechno bylo možné na scéně Státní opery vidět. Na úvod proto zazněla předehra z Mistrů pěvců norimberských, kteří Neues deutsches Theater před 132 lety otevírali a původně měli znít i při otevření rekonstruované budovy, jenomže oprava se zkomplikovala a jen tak tak se stihla. Uklízelo se ještě v noci před slavnostním otevřením. Od Wagnera byla i první árie Dich, teure HalleTannhäusera vybraná symbolicky, protože opěvuje krásu Síně pěvců. Rekonstrukce zdůraznila neorokokovou dekorativnost výzdoby s obrazy nyvých žen přecházejícími ve zlacené štuky. Šťastné bylo, že se večer obešel bez moderátora a nudných proslovů, mluvil jen za záznamu Pavel Kohout, jenž v průběhu večera chytře přibližoval různé etapy, které divadlo prožívalo. Zaznít museli Smetanovi Braniboři v Čechách, jejichž uvedením končícím zlomením hákového kříže začínal obnovený provoz po druhé světové válce, za které divadlo sloužilo nacistům.

Jedním z vrcholů byla árie Co chvíla z Janáčkovy Její pastorkyně, která ukázala, že Eva Urbanová je skvělou Kostelničkou. Své kvality potvrdil Pavel Černoch v árii Cavaradossiho z Tosky. Největší hvězda večera Lise Davidsenová ukázala šíři svých možností, když se napřed představila v Tannhäuserovi a pak v tišší poloze v árii Blíží se půlnoc z Čajkovského Pikové dámy. Bohužel až na druhý balkón se zvuk dobře nenesl a působil rozbitě, což může vyvolávat otázky, jak se při rekonstrukci podařilo vyřešit ne úplně dokonalou akustiku sálu. I v dalších áriích byl někdy orchestr hlasitější než pěvkyně, ale těžko posoudit, čím to bylo dáno, zda akustikou, nebo ne úplně šťastným vedením dynamiky orchestru. Už první večer ukázal, že není zlato, co se třpytí. Vychvalovaný systém projekcí titulků na miniobrazovku před sedadly není zas takové terno – rozhodně ne pro lidi, co mají problémy s očima. Buď vidí dění na pódiu, nebo si přečtou titulky – pokud si tedy neopatří bifokální skla. A vysloveně nepovedené jsou sedačky na balkónech. Místa na nohy je méně než v letadlech Ryanairu, sedáky jsou krátké a zadní opěrka tak nacpaná, že se z beztak krátkého sedáku dá využít jen polovina. Wagnerův Prsten bych na nich sledovat nechtěl.

Roztříštěný program kromě historie odhaloval taky to, co upřednostňují umělecký ředitel Opery Národního divadla Per Boye Hansen a hudební ředitel Státní opery Karl-Heinz Steffens, který dirigoval orchestr při zahajovacím večeru. Večer končil Beethovenovým Fideliem, který se vrací na scénu Státní opery stejně jako Tosca.

Velká pozornost byla věnována meziválečnému období Nového německého divadla, takže v programu zazněla mezihra z opery Šaty dělají člověka tehdejšího ředitele a dirigenta Alexandera Zemlinského, ukázka z opery Hanse Krásy Verlobung im Traumárie z hraběte ze Vzdáleného zvuku Franze Schrekera, které Hansen plánuje uvést na scénu.

Připomínat slavné období a přibližovat pozapomenutá díla je bohulibé, ale nelze stavět jen na návratech. Loni v létě mi to Hansen řekl: „Touto tradicí je potřeba se inspirovat, ale ne ji opakovat, protože co bylo současné před sto lety, už není. Nechci, aby mi někdo řekl, udělám to, protože to bylo skvělé ve dvacátých letech.“ Teď se však zdá, že je tomu jinak. Slibovaný Ligetiho Danse Macabre zatím v plánu není a nejmladším dílem, které zaznělo na zahajovacím večeru, bylo rozverné orchestrální SaltarelloMirandoliny Bohuslava Martinů, která měla na scéně premiéru před jednašedesáti lety. Že tam byl po listopadu uveden Glassův Pád domu Usherů, což bylo poprvé, kdy se u nás minimalismus dostal do programu velké scény, se připomíná jen v programu, byť Hansen už v létě říkal, že chce ve Státní opeře uvádět minimalisty Glasse a Adamse. A podobně se pominulo i to, že tam bylo po listopadu uvedeno Brittenovo Utahování šroubu a zejména jeho Smrt v Benátkách.

Jasně, že se vše připomenout nedá, ale soudobá hudba zůstala popelkou, což je zvlášť smutné, když dostal prostor Franz Lehár a jeho Země úsměvů. Nechci malovat čerty na zeď, ale obavy z opomíjení soudobé hudby nelze zaplašit. Zvláště když Nová scéna, která stejně jako Státní opera spadá pod Národní divadlo, v této sezóně nepřipravuje žádné nové dílo soudobého žijícího českého autora a z těch starších zůstává na repertoáru jen Acherův Sternenhoch.

Napsat komentář