Vidět stínové divadlo se našinci ve středoevropských zeměpisných souřadnicích většinou nepoštěstí, loni na podzim se skupina muzikantů a divadelníků, shromážděná kolem tvůrčího a partnerského tandemu Alžběta Trojanová–Petr Maděra, odhodlala tento jevištní žánr realizovat. Základem počinu je javanská forma tohoto typu podívané wayang kulit, na inscenaci se zásadním způsobem podílí mnohačlenný gamelan, vedený indonéským hudebníkem Agusem Praseyto. Už z logistických důvodů se produkce zatím dočkala pouze tří uvedení, na jevišti je totiž rozprostřena bohatá souprava perkusí včetně pro tento typ orchestru typických metalofonů, přibydou též místa pro hráče na dechové a strunné orientální nástroje. Samotné dějiště stínové produkce, která zprostředkovává fabuli, zabere cca třetinu šířky hracího prostoru.
V Indonésii vycházejí často mnohahodinové wayang produkce z indických duchovních eposů jako Rámajána a Mahábháráta, čeští tvůrci však zvolili jiný orientální příběh i lokalitu, jde o osudy čínského básníka Li Po, které skloubil do lyricky životopisného tvaru literát Petr Maděra, využívaje přitom verše v překladech Bohumila Mathesia, Josefa Hiršala a dalších. O hudební složku pečuje již jmenovaný mistr gamelanu Praseyto, některé verše zhudebnila Alžběta Trojanová (geny se nezapřou, je vnučkou komponisty Václava Trojana).
Básníkův příběh, podbarvený i milovníkům poezie v Čechách známým mistrovým holdováním vínu, prezentují stínové figury, jejichž výtvarné řešení používá prvky orientální divadelní tradice. V úvodní sekvenci komunikuje Li Po se svým stínem, který mu schvaluje, že se stáhl do ústraní (básník se s tím teprve vyrovnává) a hodlá se věnovat Cestě, v čínské duchovní tradici známé z kanonického spisu Tao te-ťing. Dialogy později oživují i další stíny, také poněkud ironická Luna, zastupující snad univerzální ženský princip, která mu připomíná jeho předchozí upínání se k úřednické kariéře i milostná spojení a opojení. Ozývají se zřetelně a dobře gradované verše i spojovací dialogy (Jiří Spišák, Matěj Šumbera a další interpreti), obsahující také zákruty básníkovy úřednické kariéry, dramatických, ba životu nebezpečných situací v neklidné době, i milostné propletence jeho životní pouti. Zde se na plátně při zadním, meotarovém nasvěcování, typickém pro celý chod produkce, objeví i několik odvážných erotických obrázků, jak je známe z japonských i čínských zobrazení plus minus onoho historického období (Li Po žil v osmém století našeho věku). Libretem také přirozeně prostupují odkazy na některé sexuální praktiky. Li Po, který se dostal k císařskému dvoru víceméně z protekce, se stává obětí intrik a je nucen na svoji „státotvornou“ funkci zapomenout. „Raději křídla svěs/ a někde v poli mezi maceškami drž se sám./ Jenom tak unikneš/ spárům jestřába a poštolkám.“ Při pokusu o převrat proti stávajícímu císaři se básník ocitá ve smrtelném nebezpečí, po šťastném rozuzlení situace na dvorskou kariéru urychleně rezignuje. Ve finále vzhlíží v milostném roztoužení k Luně, která jako by personifikovala „všechny jeho ženy“, a končí v objetí s jejím odrazem ve vodě, tedy vlastně velmi poetickým úmrtím.
V dynamické inscenaci se před plátnem odehrají také dva výstupy živých, „nestínových“ herců, jedním je půvabný orientální tanec efektně kostýmované dívky, druhým mužský, soupeřivý, ba poněkud agresivní dialog. Tyto předscény vlastně akcentují jak milostné momenty životopisu, tak konfliktní situace, které hrdina příběhu zažíval ve „vyšším postavení“.
Na stíny jako nositele příběhu se moje vnímání ladilo pozvolna, ale nakonec tomu podivuhodnému kouzlu podlehlo, a finále, kdy Li Po v podstatě zmoudřele účtuje se svou životní poutí, se blížilo silnému uměleckému zážitku. Inscenace nabývala na stále výraznější koncentrovanosti a sdělení se vyznačovalo i při tlumenější emoci existenciální naléhavostí. V kontextu českého divadelnictví je produkce bezesporu osvěžujícím počinem. Tři kumpáni v titulu znamenají básníka samotného, Lunu a stín dalšího slavného čínského mistra veršů Tu Fu, všichni během vzpomínání skutečně či imaginárně popíjejí. A Cakrawala (název uměleckého seskupení) prý znamená nebesa či přesněji to, co je ještě nad nimi.