Zimmie na Broadwayi

Dne 5. března proběhla v broadwayském divadle Belasco slavnostní premiéra dramaticko-hudebního pásma Girl from the North Country (GfNC) z pera irského dramatika a režiséra Conora McPhersona, do jehož syžetu autor nenásilně a přitom velmi funkčně integroval celkem 22 písní Boba Dylana.  Tyto písně však nejsou originály z playbacku, ale zazněly v osobitém vlastním podání samotných herců.

Tedy, nejde zde o další jukebox-musical, kterémužto žánru se seriózní americká hudební kritika ráda vysmívá coby „zlatokopeckému“ zdroji výnosů z katalogu největších hitů nějaké hvězdy dávno za zenitem, kolem kterého se „připíše“ jakýs takýs chatrný scénář pódiové prezentace pro účinkující herce a tanečníky v roli křoví. Protože hlavním tahákem pro platící diváky jsou originální, v podvědomí posluchačů hluboce zakořeněné audio verze skladeb samotných. To byla Abba s jejich Mama Mia nebo Jersey Boys o kdysi slavné kapele The Four Seasons. Podotýkám však, že oba tyto starší tituly nicméně patřily mezi Top 10 historicky nejvíce kasovně úspěšných broadwayských (B-way) produkcí.   Potažmo však přispěly k současné konjunkturální nadprodukci podobný „dílek“ točících se kolem Cher, The Go-Go’s, Jimmyho Buffetta nebo Donny Summer.   Známe to ostatně i od nás.

Hudebně-divadelní pásmo GfNC nebo Girl, jak se mu v tamních novinách spíše říká, vzniklo v hrubých rysech již v roce 2017 a mělo tehdy svoji premiéru v londýnském divadle Old Vic. O rok později se potom hrálo v Chicagu a párkrát na off-B-way scéně The Public v NYC taktéž v roce 2018. Po jediném týdnu od broadwayské premiéry, tedy 12. března 2020, newyorský guvernér Cuomo kvůli koronavirové pandemii uzavřel veškeré veřejné prostory v NYC, včetně divadel na Broadwayi.

Popravdě řečeno, nejde o vůbec první dylanovskou divadelně-hudební show na broadwayských prknech. V roce 2006 se v choreografii slavné Twyly Tharpe (jestlipak si někdo vzpomene na její přítomnost v Praze již v roce 1979, kdy, díky „ideologicky podvratné“ agentuře U.S. Information Agency (!), byly ve Smetanově divadle k vidění neuvěřitelné a právě od ní choreografované ellingtonovské hudebně-taneční kreace v podání černých tanečníků amerického avantgardního baletního souboru Alvina Aileyeho?) objevil na Broadwayi převážně taneční kus se zpěvy s názvem The Times They Are a-Changin´, na němž se Zimmie, na rozdíl od Girl, dokonce částečně podílel jako spoluautor zvukových orchestrací. The Times však tehdy běžely pouze čtyři týdny a byly staženy z pódia. Jak později napsal specializovaný list InsideHook: „Byla to mistrovská ukázka přesně toho všeho, co lze v žánru jukeboxového muzikálu udělat naprosto špatně.“ Časopis Rolling Stone, který ve své recenzi letos 6. března této nové show Girl udělil 4 z možných 5 hvězdiček, o zmíněné předchozí dylanovské produkci The Times They Are a-Changin´ ironicky napsal: „Zkuste si představit něco jako Le Cirque du Soleil, kdy je každý účinkující zfetovanej cirkusovej klaun…“

Girl je duchovním dítkem úspěšného irského režiséra a dramatika Conora McPhersona, který napsal scénář a scénickou show režíroval. Dosud se proslavil divadelními projekty jako The Weir nebo Shining City, jejichž pódioví protagonisté diváky doslova udivují svými vypravěčskými dovednostmi, jež pohánějí samotný příběh kupředu. Autor řekl, že mu před časem zavolali Dylanovi lidé s dotazem, zdali by nechtěl napsat divadelní show zaobírající se jedním z nejobdivovanějších písničkářů Ameriky. Zpočátku váhal, Dylanova tvorba přece není vhodná pro hudební divadlo. Pak jej napadlo situovat příběh do města Duluth, Minnesota v průběhu hospodářské krize 30. let. Tedy do doby před Dylanovým narozením, čímž záměrně vytrhl songy z dobového kontextu jejich vzniku a přesvědčivě prokázal jejich nadčasovost a společenskou relevanci. Dylanův štáb to schválil a režisérovi dali k dispozici celý Zimmieho hudební katalog k výběru. Tudíž zde uslyšíme „profláklý“ song Like a Rolling Stone stejně jako naprosté obskurity typu Tight Connection to My Heart (Has Anybody Seen My Love).

Tvůrkyně kostýmů a výpravy Rae Smith diváky přenese do haly otřískaného penzionu, přičemž kulisy současně slouží jako rozhlasové vysílací studio, včetně na stupínku odložených nástrojů hudební skupiny, která jinak hraje v zákulisí.  Avšak tu a tam se v živém vstupu objevuje i na scéně. Herci přitom zpívají do dobových stojanových mikrofonů rozestavených na pódiu. Obyvatele hotýlku tvoří nesourodý mix různých snílků, lúzrů, filozofujících alkoholiků, ale i mladých lidí zoufale čekajících na lepší doby někdy v budoucnu.

Kontext uvede v počáteční fázi lékař dr. Walker (Robert Joy), který je současně svérázný lidový filozof i alkoholik. „Už jsem vyléčil pár těl, a jak víme, bolest přichází v různých formách – fyzické, duševní, nepopsatelné.“ Potom představí majitele onoho hotýlku Nicka Laina, jehož hraje Jay O. Sanders. Ten zdědil dům od svého dědy, nikdy však neměl nadání pro byznys a je přímo zoufalý, aby o tento majetek nepřišel.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.