Překlady textů Hendrixe

DÍTĚ VOODOO (VOODOO CHILE) V noci, kdy jsem se narodil, se měsíc zbarvil do ruda V noci, kdy jsem se narodil, přísahám, Se měsíc zbarvil do ruda Má ubohá matka plakala, cikánka tehdy mluvila pravdu Zahlédl jsem, jak matka klesla k zemi mrtva Horští lvi mne nalezli   a posadili orlovi na záda Jo, horští lvi mne nalezli     … Číst dál...

Omluvte mne, políbím teď oblaka

V pondělí 18. září uplynulo padesát let od smrti Jimiho Hendrixe, tohoto „elektrického nigger-dandyho“ květinové generace, vnitřními pochybnostmi zmítaného a současně neopakovatelného génia, který tornádem tvůrčího výtrysku, dechberoucí technikou, sonickou představivostí a lyrickou intenzitou nejenom navždy změnil techniku hry na elektrickou kytaru, ale dynamizoval a o řadu let dopředu posunul vývoj rockové hudby jako celku. Svojí kombinací pastorálního melodicismu a elektronických efektů Hendrix vytvořil hudbu spojující kr . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Zimmie na Broadwayi

Dne 5. března proběhla v broadwayském divadle Belasco slavnostní premiéra dramaticko-hudebního pásma Girl from the North Country (GfNC) z pera irského dramatika a režiséra Conora McPhersona, do jehož syžetu autor nenásilně a přitom velmi funkčně integroval celkem 22 písní Boba Dylana.  Tyto písně však nejsou originály z playbacku, ale zazněly v osobitém vlastním podání samotných herců.

Tedy, nejde zde o další jukebox-musical, kterémužto žánru se seriózní americká hudební kritika ráda vysmívá coby „zlatokopeckému“ zdroji výnosů z katalogu největších hitů nějaké hvězdy dávno za zenitem, kolem kterého se „připíše“ jakýs takýs chatrný scénář pódiové prezentace pro účinkující herce a tanečníky v roli křoví. Protože hlavním tahákem pro platící diváky jsou originální, v podvědomí posluchačů hluboce zakořeněné audio verze skladeb samotných. To byla Abba s jejich Mama Mia nebo Jersey Boys o kdysi slavné kapele The Four Seasons. Podotýkám však, že oba tyto starší tituly nicméně patřily mezi Top 10 historicky nejvíce kasovně úspěšných broadwayských (B-way) produkcí.   Potažmo však přispěly k současné konjunkturální nadprodukci podobný „dílek“ točících se kolem Cher, The Go-Go’s, Jimmyho Buffetta nebo Donny Summer.   Známe to ostatně i od nás.

Hudebně-divadelní pásmo GfNC nebo Girl, jak se mu v tamních novinách spíše říká, vzniklo v hrubých rysech již v roce 2017 a mělo tehdy svoji premiéru v londýnském divadle Old Vic. O rok později se potom hrálo v Chicagu a párkrát na off-B-way scéně The Public v NYC taktéž v roce 2018. Po jediném týdnu od broadwayské premiéry, tedy 12. března 2020, newyorský guvernér Cuomo kvůli koronavirové pandemii uzavřel veškeré veřejné prostory v NYC, včetně divadel na Broadwayi.

Popravdě řečeno, nejde o vůbec první dylanovskou divadelně-hudební show na broadwayských prknech. V roce 2006 se v choreografii slavné Twyly Tharpe (jestlipak si někdo vzpomene na její přítomnost v Praze již v roce 1979, kdy, díky „ideologicky podvratné“ agentuře U.S. Information Agency (!), byly ve Smetanově divadle k vidění neuvěřitelné a právě od ní choreografované ellingtonovské hudebně-taneční kreace v podání černých tanečníků amerického avantgardního baletního souboru Alvina Aileyeho?) objevil na Broadwayi převážně taneční kus se zpěvy s názvem The Times They Are a-Changin´, na němž se Zimmie, na rozdíl od Girl, dokonce částečně podílel jako spoluautor zvukových orchestrací. The Times však tehdy běžely pouze čtyři týdny a byly staženy z pódia. Jak později napsal specializovaný list InsideHook: „Byla to mistrovská ukázka přesně toho všeho, co lze v žánru jukeboxového muzikálu udělat naprosto špatně.“ Časopis Rolling Stone, který ve své recenzi letos 6. března této nové show Girl udělil 4 z možných 5 hvězdiček, o zmíněné předchozí dylanovské produkci The Times They Are a-Changin´ ironicky napsal: „Zkuste si představit něco jako Le Cirque du Soleil, kdy je každý účinkující zfetovanej cirkusovej klaun…“

Girl je duchovním dítkem úspěšného irského režiséra a dramatika Conora McPhersona, který napsal scénář a scénickou show režíroval. Dosud se proslavil divadelními projekty jako The Weir nebo Shining City, jejichž pódioví protagonisté diváky doslova udivují svými vypravěčskými dovednostmi, jež pohánějí samotný příběh kupředu. Autor řekl, že mu před časem zavolali Dylanovi lidé s dotazem, zdali by nechtěl napsat divadelní show zaobírající se jedním z nejobdivovanějších písničkářů Ameriky. Zpočátku váhal, Dylanova tvorba přece není vhodná pro hudební divadlo. Pak jej napadlo situovat příběh do města Duluth, Minnesota v průběhu hospodářské krize 30. let. Tedy do doby před Dylanovým narozením, čímž záměrně vytrhl songy z dobového kontextu jejich vzniku a přesvědčivě prokázal jejich nadčasovost a společenskou relevanci. Dylanův štáb to schválil a režisérovi dali k dispozici celý Zimmieho hudební katalog k výběru. Tudíž zde uslyšíme „profláklý“ song Like a Rolling Stone stejně jako naprosté obskurity typu Tight Connection to My Heart (Has Anybody Seen My Love).

Tvůrkyně kostýmů a výpravy Rae Smith diváky přenese do haly otřískaného penzionu, přičemž kulisy současně slouží jako rozhlasové vysílací studio, včetně na stupínku odložených nástrojů hudební skupiny, která jinak hraje v zákulisí.  Avšak tu a tam se v živém vstupu objevuje i na scéně. Herci přitom zpívají do dobových stojanových mikrofonů rozestavených na pódiu. Obyvatele hotýlku tvoří nesourodý mix různých snílků, lúzrů, filozofujících alkoholiků, ale i mladých lidí zoufale čekajících na lepší doby někdy v budoucnu.

Kontext uvede v počáteční fázi lékař dr. Walker (Robert Joy), který je současně svérázný lidový filozof i alkoholik. „Už jsem vyléčil pár těl, a jak víme, bolest přichází v různých formách – fyzické, duševní, nepopsatelné.“ Potom představí majitele onoho hotýlku Nicka Laina, jehož hraje Jay O. Sanders. Ten zdědil dům od svého dědy, nikdy však neměl nadání pro byznys a je přímo zoufalý, aby o tento majetek nepřišel.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Hal Willner – Mistr plnoformátových pajánů

Již 28. března ze svého bytu na Upper West Side, kde ležel diagnostikovaný v karanténě, poslal přátelům přes Twitter epidemiologickou mapu USA, kde New York září coby rudý maják epicentra pandemie. Připsal k tomu: „Vždycky jsem chtěl mít číslo 1, ale ne takhle.“ A poté, 7. dubna, přinesla snad všechna americká hudebně-umělecká média smutnou zprávu z předchozího dne: producent Hal Willner podlehl v 64 letech koronaviru.

Hal Willner patřil mezi nejeklektičtější a přímo pistolnicky odvážné hudební producenty a dramaturgy současné hudby. Narodil se ve Philadelphii. V osmnácti letech přijel do New Yorku, zapsal se na univerzitu a získal práci asistenta jiného hudebního vizionáře podobného kalibru – nahrávacího producenta labelu Atlantic Records Johna Dorna. Zanedlouho už se podílel na nahrávání projektu černého jazzového pianisty San Ra s názvem The Antique Blacks.

Byl bytostně nasáklý a posedlý divokým kulturním a hudebním rejem panujícím v Americe od poloviny 60. do začátku 70. let: TV shows, černošský free jazz, albové FM rádio z éry hippies, dobové LP nahrávky průkopnických stand-up komiků (Lenny Bruce, Mort Sahl, Steve Allen apod.), Willner tyto podněty dokázal „přetavit“ do přímo obdivuhodně tvůrčích majstrštyků, s neuvěřitelně znějícími, komplexními, i když naprosto neočekávanými hudebními výsledky, vjemy, dopady a posluchačskými zážitky.

Jeho trumfem byla obrovská znalost všech možných hudebních a scénických výbojů, a to nejsoučasnějších i minulých, jakož i „boží“ nadání umět naslouchat a pochopit talent, tvůrčí možnosti a uvažování těch nejkreativnějších hudebníků a dalších umělců, a tyto impulzy potom v ničím neomezené představivosti umně spojovat a vytvářet z nich soudržné kolážové syntézy.

Svým vlivem, přehledem a osobností byl kultovní a milovanou figurou v branži, s nepočetnou, ale za hrob věrnou konfederací zcela oddaných aficionados. Z okruhu jak nejprozíravějších hudebních kritiků a žurnalistů, tak i samotných hudebníků. A ti se rekrutovali z takřka neuvěřitelně kaleidoskopického spektra žánrů a stylů – newyorská new-music a rocková avantgarda (The Residents, Diamanda Galás, ex-beefheartovský Gary Lucas), jazzové legendy (Sonny Rollins třeba vystupující s Leonardem Cohenem!), gospelově harmonizující vokální ansámbly, recitující Allen Ginsberg, kterého hudebně doprovázejí Philip Glass, Bill Frisell, Arto Lindsay či na piano preludující Paul McCartney (CD The Lion For Real, 1989), etiopská vokalistka Aster Aweke či inovátoři klasiky jako Kronos Quartet. Stejně tak dokázal dát „ideově“ dohromady Todda Rundgrena s Taj Mahalem a přimět je zazpívat árii od Gilberta & Sullivana. Na YouTube najdete audiotracky a videa z jeho studiových nebo pódiových produkcí, kterým se budete zdráhat uvěřit. Když se třeba Ralph Stanley ze slavného starého jižanského folk bluegrassového spolku Stanley Brothers doprovází na své apalačské banjo a brouká si k tomu feťácký šlágr Lou Reeda a Velvetů White Light White Heat.

Ve svém příspěvku k poctě svého zemřelého přítele, otištěném v časopise Rolling Stone 9. dubna 2020, samotný Nick Cave, který s Willnerem spolupracoval na celé řadě projektů po dobu dlouhých třiceti let, popisuje kontext těchto výše zmíněných záběrů se Stanleym, jejichž byl spoludramaturgem a jež byly použity pro soundtrack filmu Lawless. Píše: „Nikdo nechápal, o co jsme se tenkrát (s Halem) proboha snažili, ale ve vzduchu najednou začala zářit gloriola dechberoucí perverzity z něčeho naprosto neočekávaného, co se tam právě zrodilo… Hal se jen zaksichtil, něco zamumlal a v rukou držel nahrávku s naprosto nejdojímavějším hudebním momentem, kterého jsem byl kdy svědkem…s náma tehdy ve studiu seděl Halův blízký přítel Lou Reed a ten dojetím nepokrytě plakal…“

Něco z Caveova vlastního soudku. Třeba když se Nick Cave za doprovodu jazzových gigantů, kontrabasisty Charlieho Hadena a hráče na chromatickou foukací harmoniku Tootse Thielemanse prodírá svojí a Willnerovou ikonoklastickou představou, jak by mohl alternativně znít Hendrixův Hey Joe! A do třetice „panoptikum neskutečností“: Tom Waits zpívá sněhurkovský pochod Haj hou, trpaslíci jdou v disneyovském pásmu Stay Awake (1988) a zní to jak worksong řetězy spoutaných chovanců z tábora nucených prací v Gulagu.

V roce 1980 Hal Willner začal pracovat jako šéfdramaturg hudebních scénických vystoupení v rámci (u zasvěcených) nesmírně populární a servítky si neberoucí televizní show stanice NBC Saturday Night Live. Po dobu celých třiadvaceti sezón připravoval tzv. skečové hudební adaptace. Kromě toho byl také hudebním dramaturgem a koordinátorem další televizní inovátorské každotýdenní a dost eklektické hudební série Sunday Night, později známé jako Night Music), kterou uváděl David Sanborn v sezónách 1988-90. Jedna byla z dílny NBC a ta druhá byla syndikovaná. Natáčely se v divadelních sálech s diváky a poté se promítaly na obrazovkách.

Vedle televize Hal Willner též spolupracoval s filmem, kam přispěl dramaturgií výsledné podoby některých soundtracků. Jde třeba o Scorseseho Gangy New Yorku, Altmanův, i u nás známý snímek Short Cuts s Tomem Waitsem nebo o další Altmanův film Kansas City. Podílel se též na filmu Adama McKaye Talladega Nights: The Ballad of Ricky Bobby.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přece nemůžeme platit donekonečna

Podle tradované legendy bluesman Robert Johnson (1911–1938) upsal svoji duši ďáblu výměnou za skvostný bluesový talent. Záhadně zemřel v pouhých 27 letecha slavným se za života rozhodně nestal.

 

Třebaže nahrál jenom 29 songů, tantiémy z jeho nahrávek a copyrightu jdou dnes do milionů. Téměř dvacet let po soudním vypořádání jeho pozůstalosti (!) však jeho rodina stále platí dotyčné, tehdy úspěšné právnické firmě, čtyřicet procent všech vygenerovaných peněz. Autor Brian Broom, v mississippském listě The Clarion Ledger (14. února 2020), čtenáře seznámil s pravnukem slavného country bluesmana, Michaelem Johnsonem, který dlouhá léta vede boj s právnickou firmou Kitchens & Ellis (K&E) z městečka Crystal Springs v Mississippi, která již v roce 1991 sice vyhrála pro oprávněné osoby soudní řízení ohledně určení právoplatných dědiců, ale dodnes si za to účtuje mastné poplatky. 

 

 

Michael Johnson říká, že soudní spor probíhal v letech 1991–1999. Šlo o určení biologického otcovství Michaelova otce Clauda Johnsona a tím stanovení oprávněného dědice k pozůstalosti, což řečená právní firma tehdy vyhrála u soudu Chancery Court v Greenwoodu, Mississippi. Claud Johnson si byl prý vždy vědom toho, že je synem slavného bluesmana, údajně ale vůbec netušil, že nahrávky jeho otce dodnes vydělávají slušné peníze. Dokud prý někdo nezaklepal na jejich dveře. „Ten chlápek pozdravil mého otce a říká mu, víte, ta hudba se zase stává populární a já chci potvrdit pravost rodného listu, kterým se argumentovalo u soudu v Greenwoodu,“ říká Michael, „…a dál povídá, že hudba Roberta Johnsona vydělává tantiémy, které by možná mého otce zajímaly, a že by se na to měl podívat.“

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Časopis Rolling Stone spustil vlastní hitparádové žebříčky prodeje americké hudby

Údajně s dvouměsíčním technickým zpožděním, za to však s parádní ozvěnou ve všech profesionálních médiích amerického hudebního byznysu, oznámil loňského 2. července legendární časopis Rolling Stone, že vstupuje do přímého duelu s dosavadním nejslavnějším, světu zámořské pop music a jazzu neochvějně dominujícím a bezkonkurenčně již 66 let každý týden odborným časopisem Billboard publikovaným, metrickým systémem pro statistiku a následné sestavování faktické, prodejem či monitorovaným poslechem dokázané popularity jednotlivých v USA rozhlasem šířených, na fyzických nosičích prodávaných, downloadovaných či streamingem nakoupených hudebních nahrávek písní či alb.

Laskavému čtenáři, zajímajícímu se o tuto spíše byznysovou než říší umění políbenou hudební tématiku, doporučuji své předchozí články otištěné zde v UNI, jež jej uvedou do patřičných a potřebných souvislostí.

Předně, celou padesátiletou a divokou story Janna Wennera a jeho ikonického časopisu Rolling Stone, jsme probrali v recenzi biografické knihy Joea Hagana Sticky Fingers v UNI 2/2018. A to až k informaci, že na podzim 2017 Wenner prodal svůj akciový podíl v Rolling Stoneu mediálnímu impériu Penske Media Corporation, v níž vzápětí časopis zfúzoval (2018) s brilantní britskou hudebně-byznysově-analytickou firmou Music Business Worldwide založenou Timem Inghamem, která nyní v rámci Rolling Stoneu vydává webový i tištěný bulletin MBW. Zakladatel samotný navíc přispívá jako autor odborných reportů otiskovaných v samotném RS.

Pokud jde o dosavadní dlouholeté „panování“ profesionální hitparády Billboard 100, v UNI 10/2013, pod titulem Nejslavnější americká hitparáda Billboard 100 slavila 55 let, jsem pojednal historii i nejnovější vývoj tohoto klasického metrixu pro kompilování statistiky prodejů a tudíž úspěšnosti a komerční popularity hudebních nahrávek.

A konečně, v UNI 12/2018, a to pod názvem Album jako vyhynulý druh?, jsem se „ponořil“ do podchycení témat jako úbytek posluchačského zájmu o formát klasického hudebního alba (LP – long playing format) v éře streamingu či záludností ohledně „kreativních statistik“ podchycování výčtu skutečných prodejů hudebních nahrávek na pozadí započítávání tzv. streamingového ekvivalentu.

Zpět však k žebříčkům Rolling Stoneu, zvaným Rolling Stone Charts. Loňského 3. července reprodukoval Murray Stassen ve svém článku Rolling Stone žebříčky oficiálně spuštěny v USA též den staré citace z oficiální tiskové zprávy, která s nepředstíraným entuziasmem tvrdí, že „naším zájmem je odrážet skutečný dopad hudby samotné, oslavovat ty umělce, již si zaslouží naší pozornosti, a lépe definovat to, co skutečně znamená být Number One… Každý metrický systém v zábavním průmyslu je reportován na pevné, každotýdenní bázi, což neodpovídá skutečným spotřebitelským trendům. Rolling Stone Charts konfrontují dosavadní styl vykazování svými každodenními aktualizacemi, jakož i uživatelsky přátelskou funkcionalitou a bezprecedentní transparentností. To, co nabízíme, je hlubší vhled do hudby samé, než byl doposud laickému i odbornému publiku nabízen, přičemž se úzce zaměřujeme též na metriku, která co nejúplněji odráží nejsoučasnější posluchačské návyky.“

Motorem Rolling Stone Charts je Rolling Stonem vlastněná, ale nezávisle fungující analytická firma Alpha Data (dříve BuzzAngle Music), jež shromažďuje a zpracovává údaje od desítek hlavních provozovatelů monitoringu a dodavatelů statistických dat z hudebního průmyslu. Finalizované sumární přehledy jsou k dispozici na konci každého týdne. Odrážejí tak skutečný dopad hudby samé, objektivně poukazují na umělce nejvíce zasluhující posluchačské pozornosti a lépe definují skutečný význam toho, když je někdo nezpochybnitelně komerčně nejúspěšnější.

 

Rolling Stone Charts:

(1) Rolling Stone Top 100 Songs

Vykazuje statistický přehled o nejpopulárnějších nahrávkách v USA z každého týdne. Započítávají se streamingy jednotlivých hudebních tracků ze všech hlavních platforem poskytovatelů hudebně streamingových služeb jakož i downloading jednotlivých snímků a prodej jednotek fyzických nosičů (CD/vinylová LP). Zahrnut není pasivní poslech dotyčných snímků v pozemním nebo internetovém rozhlase. Žebříček je aktualizován denně a finalizován každý týden vydáním oficiální verze za předcházející sedmidenní období končící čtvrtkem předchozího týdne.

(2) Rolling Stone Top 200 Albums

Statistický výčet prodeje nejpopulárnějších alb v daném období. Tabulka zohledňuje posluchačskou konzumaci včleněním dosaženého počtu jednotlivých prodejů fyzické i digitální (tj. downloading) formy každého alba, prodeje jednotlivých snímků z alba a celkového počtu audio streamů. Žebříček je aktualizován denně a je finalizován v pondělí každého týdne s celkovým výsledkem součtu prodejů z předchozího týdne.

(3) Rolling Stone Artists 500

Nabízí přehled ze strany posluchačů nejpoptávanějších interpretů daného týdne podle dosaženého počtu streamů – což je nejpopulárnější způsob dnešní koupě a konzumace hudby ze strany amerických spotřebitelů. Tento žebříček popularity umělců nezachycuje ve svých statistikách formu pasivního poslechu (tedy rádio). Statistika je aktualizována denně a finalizována každý týden s oficiálními čísly za uplynulý týden.

(4) Rolling Stone Trending 25

Sestupně sumarizuje nové hudební snímky, které získávají největší popularitu v každém týdnu, měřenou procentuálním nárůstem počtu audio streamů. Spíše než řazením nejpopulárnějších songů z hlediska celkové posluchačské konzumace, tento žebříček nabízí vpravdě „okamžitý“ stav popularity zdůrazněním snímků/tracků, které nabírají nejvyšší „obrátky oblíbenosti“ týden po týdnu. Tato hitparáda zahrnuje snímky vydané v průběhu nedávných let a zařazeny zde nejsou nahrávky, které již vysoce bodují na písňovém žebříčku (Top 100 Songs). Údaje se včleňují na každodenní bázi a výsledek je oficiálně finalizován jednou týdně.

(5) Rolling Stone Breakthrough 25

Tento chart podchycuje umělce s nejrychleji rostoucí popularitou, kteří se v těchto statistikách objevují zcela poprvé. Nabízí to jakýsi náčrt největších hvězd budoucna. Měří se zde poptávka či zájem ze strany posluchačů podle počtu audio streamů a opět, započítán zde není dosažený počet pasivních poslechů (rádio). Způsobilí pro zařazení do tohoto žebříčku jsou pouze ti interpreti, kteří doposud nebodovali v žebříčku Artists 500. Tento žebříček, jenž je podoben chartu Trending 25, ovšem poměřuje jenomna popularitě nejrychleji nabývající umělce,nikoli songy, se aktualizuje novými výsledky každodenně a finální verze je představena na konci každého uplynulého měsíce.

S jakou vážností Rolling Stone přistupuje k tomuto svému revolučnímu počinu pustit se do férového souboje s časopisem Billboard a jeho v hudebním byznysu přes padesát let zavedenými oficiálními hitparádami, svědčí i to, že ve zmiňovaném článku z 2. července redakce Rolling Stoneu vyzývá čtenáře i odbornou veřejnost, aby si na stránkách s vlastními žebříčky prohlédli také detailní metodologii závazných postupů pro kompilaci oněch pěti (a postupně jich bude prý ještě více) Rolling Stone Charts.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu