NOUZOVÉ SIGNÁLY
Jedeme s dětmi z chalupy na výlet do Rožmitálu pod Třemšínem. Trochu potěmkinovská vesnice. Parádní náměstí, ale pár kroků dál zoufale zchátralý zámek – se zanedbanou zahradou. Okna zatlučená, na bráně zámek. Vyváží to ale hravě širé jezero o kousek níž. Pak se vracíme obloukem na náměstí. Je tam hospoda – a naproti knihovna. A v ní burza knih. Obrovská místnost s lavicemi a židlemi, knihy všude. Ve dvou třech vrstvách. Ptáme se, kolik co stojí. Co dáte, odpovídá paní u kasy. Kromě ní je v baráku pusto prázdno.
Spousta těch knižních věcí je šunt, to se ví, hlavně ideový, ale taky estetický – ale spousta taky ne. Dětem nabereme náruč pohádek, třeba Bylo jednou jedno loutkové divadlo od Eduarda Petišky; to je jízda – cestou zpátky čtu z té knihy nejmladšímu synovi, a ten je obratem v limbu! Na burze jsou ale i další knihy: raritní svazky Nezvalových spisů, poválečné vydání Hald od A. M. Tilschové – román na hraně hororu, kde hrůzu nahánějí už jen krvavě kouřící komíny na obálce. A dál Kliment (Setkání před odjezdem), Včelička (Policejní hodina), Poláček (Hlavní přelíčení), Weiss (Dům o tisíci patrech), Sloboda (Rozum). Bereme ale nejen domácí, taky hosty: Radiguet (Anděl s ďáblem v těle), Traven (Generál přichází z džungle), Tolstoj (Paprsky inženýra Garina), Polevoj (Příběh opravdového člověka). Knihovna aktivního chalupáře snad praskne nadšením ve švech!
Nakonec nejstarší syn objeví skvost: tříkilovou knihu o sedmi stovkách stránek – Jak si poradit skoro se vším. Surreální konstelace v závěrečném rejstříku (táhne se ve čtyřech sloupcích přes patnáct stran) – stejně jako v obsazích jednotlivých hesel. Pod písmenem „K“ nalistuji, co je potřeba: „Knihovna na míru.“ Už mám všecko připravené k akci, jenže pak se to stane: Nepočítal jsem při sběru dřeva s tím, že „neohoblovaná prkna, nabízená ve standardních rozměrech 225×25 mm, mají ve skutečnosti po ohoblování profil 221×21 mm“! Naštěstí v té příručce si vědí rady opravdu se vším: pod písmenem „N“ jsou v těsném sousedství k mání „nervozita“, „nevolnost“, „nespavost“ – i „nouzové signály“. Zaplaťpámbů za vesnické burzy knih!
KAŽDÝ ČÍŇAN PÁCHNE PIŽMEM
Osmého srpna to bylo šedesát let, co umřela Olga Fastrová. Znáte? Ta dáma stojí za připomínku, a jistě nejenom proto, že se po jejím životě a díle svého času dost brutálním způsobem vozil autor stokrát známější doma i ve světě – Jaroslav Hašek.
Olgu Fastrovou, rozenou Cikhartovou (1876–1965) berou zdejší dějiny jako první novinářku, co dělala svůj džob profesionálně. Nemohla jinak. Když se oženila s Ottou Fastrem (1898), musela ukončit svou dvouletou kariéru učitelky na obecních školách (učitelky musely být tehdy ze zákona svobodné). Když pak v roce 1907 předčasně umřeli její manžel i matka (otec zemřel už v roce 1892), nemohla jinak tuplem. Aby zaopatřila své tři dcery, hojně překládala populární tituly, hlavně z francouzštiny, od roku 1910 pak pracovala na plný úvazek v redakci deníku Národní politika. Ten list měl ovšem profil národně i politicky umírněný, cílil jasně na středoproudou masu. V Československu byl až do druhé války vůbec nejprodávanějším deníkem; náklad měl přes týden kolem sta tisíc výtisků, v neděli pak skoro čtyřnásobný. Fastrová pracovala v redakci dlouhých sedmadvacet let; psala hlavně o módě, propagovala ženská témata, sice vervně, s nadšením, ale vždycky lidově, „selským rozumem“. To z ní udělalo hvězdu meziválečné československé žurnalistiky, ale taky snadný terč. Strefovali se do něj mnozí. Nejostřeji a opakovaně asi Hašek.
Důvod byl nasnadě: pro radikálního levičáka a bohéma, který pěstoval bouřlivé sympatie jak k anarchismu, tak ke komunismu, byla novinářka esencí toho nejodpudivějšího konzervativismu a maloměšťáctví, usedlosti a pasivity. Fastrovou si hravě dobíral ještě před válkou, když psal Politické a sociální dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona. Po válce pak přitvrdil. Svědčí o tom fejeton „Kronštadt“, publikovaný v Rudém právu 20. března 1921. Hašek tady píše, jak se po svém návratu z Ruska, na konci roku 1920, potkal s novinářkou v pražské kavárně U Zlaté husy. Prý mu položila podivnou otázku: „Je to pravda, Jaroušku, že bolševici živí se masem Číňanů?“ Hašek jí domněnku vyvrátil „delikátní způsobem“, když prohlásil, že „každý Číňan, bez rozdílu stáří a pohlaví, páchne pižmem. Jako nikdo nejí maso krysy pižmové, ondatry, tak i vařit si nebo péci Číňana vzbuzuje hnus pro pronikavý pižmový zápach“. Fastrová ovšem odmítla ze svých pozic ustoupit: „Prohlásila, že starý Holeček to vážně tvrdil v Národních listech.“ Tak jí to Hašek spočítal citovaným fejetonem.
Očekával reakci. Jenže žádná se nekonala. To Haška zřejmě namíchlo, takže rozjel další kolo. V Rudém právu ze 17. května 1922 otiskl rovnou fiktivní nekrolog „Za Olgou Fastrovou“. Krutě ironický obrázek uzavřel odstavcem: „Krátce před svou smrtí vyjádřila prosbu, aby byla zpopelněna a její prach vysypán ze Žofínského mostu do Vltavy. I v těchto posledních slovech jeví se ona nezdolná energie, kterou vynikala ve své neúnavné práci na kulturním obrození české ženy. Čest její památce!“ Jenže v téhle kauze platí možná víc než kdy jindy, že kdo s čím zachází, tím také schází. Necelých osm měsíců nato Hašek umřel. Vysmívaná Fastrová ho přežila o dvaačtyřicet let. Tedy víc než celý Haškův život…