„Six-seven!“ haleká ráno místo pozdravu prostřední syn, když vtrhne do kuchyně. „Orcalero orcala!“ přidá se ten nejmladší. A nejstarší to završí potemnělým: „Six-seven, nine-eleven.“ Jde mi z toho trochu hlava kolem, tak se ptám, co to mluví za divné věci. Prý memes, brain-rots! Prostě hlášky, co nezadržitelně sviští dnešní virtualitou. Novodobý folklor. Vejšplechty digitální ulice 2026. A co to znamená, ptám se dál. Tady začíná trojhlasí v odpovědích poněkud divergovat, haprovat. Mládež to nakonec hodí do AI – a společným jmenovatelem všech odpovědí je: nic, jsou to nonsensy, prázdné znaky, čisté zvuky, náhodně poskládané kusy rytmu a rýmu.
Chvilku přemýšlím, co mohou mít tyhle verbální nesmysly za funkci. Co je drží naživu. O čem vypovídají. Pro co, proti čemu svědčí. Možností je jistě víc, ale mě napadnou dvě. Zaprvé: tyhle pokřiky mají identifikační funkci, zvukem se jedinec propisuje do společenství, stává se plnohodnotnou komponentou celku. Kdo haleká, je. Součástí tlupy. Pak je tu ale zadruhé, a tady je kořen možná hlubší, vážnější.
Vzpomenu si totiž znovu na dada-tance, recitace a zpěvy v kabaretu Voltaire v únoru 1916. Na Tzaru a Huelsenbecka. Na verše „nezúčastněný mozek / nafouklá píšťalka s citronádou bez lásky / procitnutí v kondenzovaném mléce / setkání žlutá ryboženka děkuji dýchej“ – anebo pádnější „indigo indigai / umbaliska / bum Dadai“. Dadaistická halekání uprostřed první války byla křikem zoufalství, prázdnoty, nicoty. Esenciálního strachu z konce všeho: smyslu, dějin, člověka. Byla to halekání a tance první i poslední zběsilosti. Že by se roky 1916 a 2026 v základech rýmovaly? A bylo by to tragické?
Každá válka je strašlivá, jakékoli ničení je nelidské. Ale zároveň je v tom extrémním bodě naděje. Možnost. Šance na znovuzrození. Na obnovu, a nejen v kruhu, třeba rovnou po spirále vzhůru. Na vývojové zlepšení. Na něco místo nic, na smysl místo nesmyslu. Na nějakou tu brain-freshness, nějaký ten brain-growth. Seven-six, orcala orcalero!
FEJETON 02
Linhartova metoda
Uváděl jsem tuhle novou knihu Patrika Linharta. Jmenuje se Vetruginova země a má podtitul „Obrazy spatřené“. Vydal ji Malvern. Je to taková procházka privátní obrazárnou. Samozřejmě imaginární. Pokoukání na mistrovské kusy od klasiků po současníky. Většinou periferie, okraj, pár kousků rovnou za okrajem. Namátkou Cuno Amiet, Graham Ovenden, Laura Knightová, Zdeňka Linhartová. Nevadí, že Linhart řadu z těch vyvolených prací neviděl naživo, digitální kopie poletující křížem krážem bezbřehou virtualitou bohatě postačily. Linhart to stejně napsal po svém. Jako vždycky. A tady je jádro pudla.
Když Patrik píše, moc mu o předmět jeho psaní nejde. Vlastně žádný předmět nepotřebuje. Vnější svět autora nezajímá, je sám sobě univerzem. Postačuje si vrchovatě. Jeho texty se rodí z bohatství a možností samotné řeči. Právě vyslovované řeči. Z okamžitého přemýšlení a fantazírování. Výchozí bod je sice většinou dohledatelný, ale dál už je to jízda samospádem. Co jízda – let! Takový kubistický let. Ohledávání toho právě chrleného z různých stran a úhlů. V různých měřítcích. S různými důrazy a plány. Je to sice dostředivé chrlení, text, co se zavíjí sám do sebe, ale žádný Uroboros! Je to provokace. Nekonečné pokoušení pohybových možností a mezí jazyka a stylu.
Pojmenoval jsem tenhle způsob „Linhartova metoda“. Je to čistě autorská, totálně příznaková tvorba. Linharta člověk pozná po pár řádcích. A je to výzva. Dobrodružství. To, co autor zběsile tká v okamžité řeči, je prvotní idea. Není to hotový text, je to ur-text, před-text, pra-text. Prostě východisko k další aktivitě, pobídka k zapojení do procesu. K dotvoření, dotkaní toho psaní po svém. Ve výsledku jednou aforismus, jindy báseň, povídka, úvaha. Minimum děje, maximum obrazů. Některé jsou vidět hůř, jiné líp. Každopádně výsledkem je krásná nová země. Země, kterou si vykračuje čtenář ruku v ruce s Vetruginem.
FEJETON 03
Zlatých devadesát!
Sedmnáctého ledna mu bylo devadesát. Filmovému scenáristovi, dlouholetému zaměstnanci Krátkého filmu a Česk(oslovensk)é televize Jiřímu Goldovi. Doma je ale v jiném oboru, v poezii; nejpozději od sedmapadesátého roku, kdy debutoval na stránkách časopisu Kultura.
Jenže je to s ním jako s Kájou Saudkem. Ten, kdyby se narodil v Belgii, Francii, Japonsku nebo Spojených státech amerických, má dneska slávu po celé komiksové zeměkouli. Podobně básník Gold: Kdyby se nezhroutilo Rakousko-Uhersko a němčina zůstala dominantním jazykem střední Evropy, platil by za hvězdu první velikosti. Byl by dneska po boku Kafky, Celana, Bernharda; bez legrace! Vždyť Gold je jako oni: staví rozumem, senzibilitu drží v chladu, metodou je mu kontrapunkt. Obecně vzato píše „poslední dny lidstva“; minimalisticky, aforisticky; čistě, jasně, věcně. Ty básně buší do čtenáře jako kladivo. Rovnou od debutu Nebe jasně zelené (1964) přes druhotinu Minotaurus (1967) – až po knížky, co začaly Jiřímu vycházet po dekádách mlčení v takzvané polistopadové éře. Celkem jich je jedenáct. Tou poslední je výbor Červi železa, rez hlíny (2021).
Už ten název! Všecko marně, zle a šejdrem. Všecko vniveč. Tiše zoufalá, ale navenek jasně stabilizovaná kritika člověka posledních dekád, století, tisíciletí. Kritika nevyčítající, jen chápavá, srozuměná se stavem věci. Báseň jako krutý, prozaický komentář k dějinám.
Sedmnáctého ledna měl Jiří Gold večer v pražském podniku jménem Zasekávák. Byl na místě, mluvil v rozhovoru, četl své texty. Byl jako vždycky ohledně své práce přehnaně kritický, skromný; jako by jeho gesto znamenalo míň než málo, možná rovnou nic. Je to ale zhola jinak. Zaprvé: hodnota dokumentární; Gold je skrz svůj verš pamětník – očitý svědek minimálně posledních sedmdesáti let. Zadruhé: hodnota estetická; jeho texty jsou víc než dobře napsané, mají rytmus, dynamiku, pointu; čtou se skvěle, a ještě líp. A pak zatřetí: hodnota umělecká; Gold píše totálně autenticky, po svém, skrz suverénní výraz se u něj vždycky rýsují jasné obsahy, za řečí je vždycky věc. Co víc: Jiřího verš má arteterapeutickou sílu, očišťuje, odvaluje z cesty všecky ty balvany každodenního šílenství, co se na člověka řítí ze světa, v němž žijeme. Ať chceme, anebo ne.
„Dáme si maximálně sklenku,“ hlásil Jiří, když jsem s ním šel deset dní před akcí k jeho jubileu do vinárny. Po třech láhvích to byl on, kdo zvažoval, jestli neobjednat ještě – aspoň tu sklenku! Pokud má báseň takhle obrodnou, slastnou sílu, pak je na světě pořád ještě něco v pořádku.
Literární rubriku připravil Radim Kopáč