Předjaří, město skoro turistů prosté. Po hlavním náměstí vítr, v restauraci Švejk ticho: žádná muzika, žádná televize. Jenom hovory u stolů. Hospodský jako vystřižený z nějaké prvorepublikové prózy, třeba Poláčka – anebo Haška. Pozorný a vstřícný, tiše pobavený. Dobré jídlo. Výborné víno od spřátelené rakouské rodiny Fiedlerů; litrová flaška za dvě stovky.
V podloubí, které obkružuje celé náměstí, pak knihkupectví pana Šilhavého. Dlouhá chodba, snad přes tři místnosti. Je tam všecko, a ještě víc. Novinky i starší věci, totální pop i rarity daleko za okrajem. Manga vedle druhé války, nejnovější Orhan Pamuk i dávný Filip Topol, zahradničení a kuchařky po boku Majakovského.
Mimo vnitřní kruh města ale „devadesátkové“ přízraky: domy křiklavé i posmutnělé, polorozpadlé i polodostavěné. A dál pak zvlněná krajina, Vysočina, šest set sedm set metrů nad mořem; znovu vítr, tentokrát v doprovodu sněhových vloček. Zřícenina hradu Štamberk, mezi kusy pozdně středověkého zdiva první květ plicníku.
Večer u knihy. Román Návrat Petry Dvořákové. A je to návrat ve velkém stylu: vzpoura řeholního mládí proti klášternímu stáří, polemika zotročujícího stereotypu, co zabíjí lidskou jedinečnost – s toužením po volnosti všech funkcí, co jich lidské tělo má, včetně té sexuální. Diktované sebeobětování pro pomysl na nebi versus láska k druhému člověku teď a tady.
Na druhý den návrat ke Švejkovi. U vedlejšího stolu opuštěný talíř s načatým jídlem a nedopitý půllitr. Je patnáctý březen.
Za dvěma rohy stálá expozice Míly Doleželové. Malířka svébytného vidění, hlavně robustní lidské figury, ale i zdeformovaného prostoru. Bible a cikáni jako motivické zdroje. Živé barvy, velké formáty. Vlivy mexického muralismu i evropských avantgard po roce 1900. Energie dlouhoprstých rukou a vypoulených očí. Ve vitrině knihy s věnováním – od Milana Kundery a Martina Reinera.
Třicet šest hodin v Telči.