Jestliže jedním z prvotních postulátů postmodernismu bylo, že dějiny již skončily, a další tvrdí, že příběh je de facto mrtvou substancí, pak to vzorek filmů evropské provenience na letošní přehlídce celkem potvrzuje. Možná jsem nezvolil tu správnou kolekci, ale více než čtvrtina ze všech promítaných filmů by měla vydat nějaké svědectví. Tohle však není zrovna optimistické.
Existencialismus non plus ultra
Jednou z největších atrakcí měl být poslední díl parafilozofické trilogie švédského režiséra Roye Anderssona Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě, který navazuje na jeho podobně laděné epizodické snímky Písně z druhého patra a Ty, který žiješ. Třetí díl je rámován putováním dvou vykořeněných donkichotských zoufalců snažících se podomně prodávat zábavné doplňky v podobě extrémních upířích zubů, osvědčených chechtacích pytlíků a masek Strejdy Jednozuba. Celý film je ovšem povětšinou právě stavěn na Anderssonem v předchozích dílech již vyčerpaných rádoby humorných „atrakcích“. To, co bylo dříve překvapivé svou banalitou a bezpointovostí, se najednou stává povětšinou doslova banálním a bez pointy. Historické exkurze do nešťastného válečného tažení krále Karla XII. prolnutého se současností či epizoda z 2. světové války jsou jen částečným oživením bez zvláštního významu. Snímek odrážející a snad kritizující cynismus současného i minulého světa tedy nepřináší žádnou katarzi, ale zůstává ve své podstatě cynickým ad hoc. To vše podtrhuje Anderssonova fascinace až obsese za sebou řazenými obrazovými velkými celky v nevýrazných barvách, kde se odehrávají povětšinou statické akce s promluvami mnohdy zcela o ničem. Neustálé repetice ultrabanálních frází také začnou být nakonec spíš trapné než vtipné. Tahle metoda fungovala tvůrci v jeho počátcích, dnes je určena snad jen jeho pravověrným vyznavačům. Ale světová ocenění i ódy kritiků naznačují, že tento kult génia bezvýchodnosti má asi hlubší zásek. Podobně antikatarzní účinek má i hraný dokument další švédské tvůrkyně Anny Odell Třídní sraz, který reflektuje fakt, že daná renomovaná kontroverzní režisérka neobdržela pozvánku na setkání spolužáků ze základní školy po dvaceti letech. Rozhodne se tedy o tom natočit fiktivní hranou seanci, kde všem zúčastněným na rovinu řekne, jak ji šikanovali a ignorovali. Pak tento demo-snímek konfrontuje se skutečnými postavami. To by samo o sobě mohla být docela zajímavá sociologická studie, kdyby režisérka a zároveň protagonistka celého dění nepůsobila jako vyšinutá sociopatka, nikoliv jako nepochopená svérázná osůbka. Určitou katarzí je zde přece jen pod závěrečnými titulky použití píseň Laurie Anderson, ale to jaksi nestačí.
Hry lásky šálivé
Láska je pochopitelně mocnou hybatelkou lidských osudů a vděčným tématem pro dramatická díla. Ovšem ne vždy je z toho posvícení. To třeba jasně dokazuje francouzský film Láska na první boj (režie: Thomas Cailley), nad jehož zařazením do podobné prestižní přehlídky zůstává rozum stát. Khaki vyprávěnka oscilující mezi agitkou ke vstupu do armády a následně částečným odsouzením praktik ve výcvikovém táboře má cosi vypovídat o dvou různých naturelech hlavních postav, ale není moc jasné co. Relativně podobné téma má i další francouzský snímek Nejsi můj typ (režie: Lucas Belvaux), jenž sice lehounce lavíruje na ostří červené knihovny, ale osudové setkání cynického profesora filozofie a živočišné kadeřnice s brilantními hereckými výkony renomovaných herců má svůj břink v mnoha směrech. Tady je setkání dvou různorodých světů patrné, zajímavé a vybízí k zamyšlení. Opravdu nejlepším dílem, které má relativně podobný syžet, je bezesporu norský film Tak už mě sakra polib, pitomče! (režie: Stian Kristiansen), kde si sedmnáctiletá vesnická intelektuálka usmyslí, že se svými vrstevníky z ochotnického divadla místo přiblblých revue pro děti inscenuje hru mezinárodně uznávaného „novodobého Ibsena“ Jona Fosseho. Tady se konečně dočkáme sice relativně jednoduchého, zcela patřičně romantického i vtipného, ale nesmírně hlubokého příběhu s drobnými peripetiemi a svěží dynamikou, přesvědčivými civilními hereckými výkony a spoustou krásných perliček na dně i na stropě. Nedá se hovořit o nějakém zásadním či průlomovém filmu, ale kdyby se točily takovéhle věci, které mají navíc svůj zcela přirozený a naprosto dokonale nadávkovaný sexuální šmrnc, který není pouhým podbízivým lákadlem, ale v nejlepším slova smyslu prachobyčejnou součástí celé záležitosti, tak by mohla být kinematografie stále ještě zábavou i uměním v jedné kupě. Totéž se ovšem nedá říct o britském lesbicko-sadomasochistickém snímku Pestrobarvec petrklíčový (režie: Peter Strickland), jenž má sice velké umělecké ambice zejména díky výtvarnému pojetí, ale prakticky nulový dramatický náboj. Hrátky dvou cca čtyřicátnic jsou odnikud nikam nevedoucím klišé bezobsažné perverzity. Repetitivní artporno bez nahoty, ale s mnoha zajímavými motýly.
Východ v zajetí minulosti
Maďarská kinematografie si stále drží vysokou laťku. Letos ji zastupovala poněkud nevýrazná ale přesto sympatická „černá komedie“ Další život mého otce (režie: Virág Zomborácz), kde se mladý hrdina vyrovnává se svými traumaty z dětství i duchem svého zemřelého autoritativního otce. Vše se odehrává s určitou lehkostí a nadsázkou, ale jako reprezentativní snímek národní produkce žádná velká sláva. Polský thriller Fotograf (režie: Waldemar Krzystek) si také bere na paškál frustraci dětské duše, díky níž se ale „antihrdina“ stává masovým vrahem. Zároveň je to však vyrovnávání se se sovětskou nadvládou v Polsku a celá záležitost má silně politický charakter. Jenže – byť mistrně zvládnutý – žánr thrilleru s veškerou akčností má prim včetně svých klišé. Takže kde to zase jsme? Nejzajímavěji se tak jeví civilní rumunský snímek Jsem holt stará komunistka! (režie: Stere Gulea), kde protagonistka vzpomíná na svůj život v Ceaușescuově diktatuře tváří v tvář současné realitě částečně sentimentálně, ale navzdory názvu nikterak puritánsky ideologicky. Je to obraz reality v postkomunistické zemi, kde věci zkrátka nefungují, naděje na lepší zítřek je mizivá a přesto se nějak musí žít. Upřímná výpověď bez patosu a přesto plná hlubokých emocí. Zajímavě koncipované pseudoarchivy a vůbec neotřelý retrospektivní pohled.
Nejrůznější přesahy
Rakouskou kinematografii reprezentoval zcela klasický drsný western s motivem krevní msty, odehrávající se v zasněžených Alpách s názvem Temné údolí (režie: Andreas Prochaska). Dramaturgicky i obrazově perfektní filmařské řemeslo v americkém stylu. Takže kromě scenérií také nic evropsky specifického. Mezi ty emotivně i stylisticky zajímavé snímky patřil bezesporu irský film Kalvárie (režie: John Michael Mc- Donagh). Drastický příběh kněze, kterému je ve zpovědnici vyřčen ortel smrti, před nímž si musí ještě vytrpět své peklo na zemi. Téma kněží zneužívajících své postavení, falešné nařčení, mašinérie maloměstských neřestí. To vše velmi syrově a sugestivně podáno. „Truchlozpěv nad mravně pokleslým světem,“ jak dí slogan. Ano takhle bych si nějak představoval lepší průměr shlédnutých filmů, ale ne jeden z festivalových vrcholů.